13 důvodů, proč byli Black Sabbath nejlepším koncertem v mým životě

Včera jsem byl na Black Sabbath. Tyvole prostá věta, ale jsem fakt pyšnej, že ji můžu napsat. Klidně budu pateticky přehánět, ale já jsem prostě byl u toho. Kapela, kterou fanaticky uctívám od třinácti, stála přede mnou pár desítek metrů. Bylo kouzelný vidět skutečný legendy, který byly slavný a zdrogovaný ještě dřív, než ty jsi byl na světě. Přijde mi to jako obrovský štěstí, že 45 let od vzniku kapely je pořád reálný vidět jádro kapely na pódiu.

Zdroj: radiobeat.cz

Takže důvody, proč pražskej koncert Black Sabbath byl pro mě životním koncertem:

01) místa - seděli jsme na strašně u pódia, takže jsme krásně viděli. Moh jsem si takřka sáhnout na skutečný legendy. Slzička ukápla, když jsem v backstagi zahlíd Geezera Butlera, jak si bere basu.

02) lidi - bylo tam hodně lidí, ale v našem sektoru minimum, což bylo rozhodně příjemný. Nemuseli jsme se s nikým přetlačovat nebo handrkovat o místo.

03) předkapela - žádná blbost, ale více než slušný Uncle Acid & The Deadbeats z labelu Rise Above. Tomu říkám super support.

04) žádný hvězdný manýry - dohrála předkapela a za deset minut hráli Black Sabbath. Přitom by si mohli dovolit na sebe nechat čekat hodinu a já bych jim to i odpustil. Měli jsme místa na Geezerově straně pódia. Když jsem viděl Geezera, jak si v zákulisí bere basu, chtělo se mi brečet štěstím...

Zdroj: radiobeat.cz

05) začátek koncertu - na úvod sirény a War Pigs (šel jsem do kolen), po který následovala Into The Void. Chápeš? Ve třinácti to posloucháš na kazeťáku a ani na to nesmyslíš, že bys je viděl naživo, protože je to tak strašně vzdálený. Protože je to prostě kapela číslo jedna, která to položila důležitej základní kámen. Je tedy možný vůbec vidět polobohy naživo?

06) set - nebyl vystavěnej stylem "zahrajeme hlavně novinku, kterou proložíme klasikou". Bylo to přesně naopak.

07) první dvě desky - Kromě novinky, která je podle mě povedená, hráli songy převážně z prvních dvou desek. Z prvních dvou desek! Výjimkou byla akorát Children Of The Grave z Volume 4, pak Into The Void z Master Of Reality. A taky překvapivě Dirty Women z Technical Ecstasy.

08) hity - Nepamatuju si pořadí, ale hráli Snowblind, Behind The Wall Of Sleep, Fairiers Wear Boots, Black Sabbath, N.I.B., Snowblind, Rat Salad (s příslušným bubenickým sólem), Children Of The Grave, Iron Man, Paranoid. Dokážu jim odpustit, že nehráli Sweet Leaf, Never Say Die nebo Wizard.

09) sabbath bloody sabbath - otvírák z mý nejoblíbenější desky nehráli celej, ale použili ho jen jako intro k Paranoidu. Ale na infarkt mi to bohatě stačilo.

10) paranoid a iron man - když hrajou slavný kapely svý největší hity, vždycky je mi trošku trapně. Ale když dali Sabbati tuhle klasiku, asi mi něco spadlo do oka...jestli mi rozumíte.

Zdroj: ireport.cz

11) nový songy - hráli asi čtyři kusy z novinky. Neznám názvy, ale došlo určitě na God Is Dead a Age Of Reason. Dokonale mi pasovaly ke starejm kusům. "Třináctka" je prostě návrat ke kořenům, naživo mi to došlo.

12) rozjařený stařík - Ozzy je vtipnej patron. Ale energie má zřejmě pořád dost. Fascinovalo mě, že si celej koncert vystačil s prostým konstatováním "I can´t fucking hear you"...a lidi mu to žrali i s navijákem.

13) úsměvy - je to drobnost, ale bylo hezký vidět interakci v kapele, která se na sebe celej večer usmívala.

Možná mě časem napadnou ještě další důvody. Z koncertu jsem si však odnes jednu hlavní myšlenku. Chci Black Sabbath vidět znova. No matter when or where...

PS: Zážitek z Black Sabbath by dokázal dorovnat (ne přebít) jen jeden koncert - Cream.

Arctic Monkeys - AM (2013)

Ty vole, nečekal bych to, ale tohle mě posadilo na zadek a donutilo soustředěně poslouchat. Mluvím o nový desce Arctic Monkeys s názvem AM.

Tuhle kapelu jsem bral vždycky s rezervou. Prostě parta floutků, co chtěj nějaký holce dokola tvrdit, že určitě vypadá dobře na tanečním parketě. Ale od těch tyvole uteklo strašně moc vody v řece. Novinka AM je totiž tak strašně dospělý album od lidí, který si prostě už něco odžili. Ze smrada Turnera se stal zadumanej chlápek, kterej se nebojí dát najevo pochybnosti o sobě samým, od puberťácky syrovejch textů se dostal k nejednoznačnejm výpovědím o tomhle podivným světě a našich v životech v něm.

Na druhou stranu bych tu desku osekal tak o tři songy, který maj regulérní funkci vaty. Jmenovitě mluvím o písních No. 1 Party Anthem, Mad Sound, Fireside, kde dobře rozjetýmu albu spadne řetěz. Nahodit se ho podaří až u Why´d You Only Call Me When You High (což mimochodem super názez písně hehe).

Každopádně první song "Do I Wanna Know?" je z kategorie těch, který si přeješ napsat sám. Silnej naléhavej a zároveň zapamatovatelnej riff, na kterým stojí celej song. Strašně moc vychytaná dynamika...ten song má svoje vrcholy, který brnkaj na tu nejzranitelnější strunku tvý duše. Super

The Sonics - Here Are The Sonics (1965)

Vždycky jsem uvažoval, odkud celá ta vlna správňáckejch garage punk rockovejch kapel přišla. Kde se vzaly kapely typu The Hives nebo Computers? Kde je ten prapůvodní zdroj inspirace? No a pak jsem objevil The Sonics a bylo jasno.

Kapela fracků z Tacomy ve Washingtonu je tím základem. Vznik kolem roku 1960, konec o osm let později. Vydali dvě desky. To, co dělali, bylo opravdový...O současnejch kapelách si to bohužel tak často nemyslím.

Jejich deska "Here are the sonics" z roku 1965 asi nejlepší ukázka jejich práce. Vidím partu mladejch smradů, který chtěli hrát nahlas, rychle a tvrdě. Prostě vytřískat ze svejch nástrojů co největší bordel. No všichni jsme to takhle chtěli dělat, no ne? A The Sonics tohle splnili bez výhrad. Album je na svou dobu dost hlučný, má přebuzelou produkci (hlavně zpěv a kytary), je to dost humpolácky zahraný, ale kupodivu se to nikdy nerozsype. Dvě minuty na song a dost. Kromě vlastních věcí přehráli i pár rokenrolovejch standardů, což celkem zavání rozstříštěností, ale překvapivě to prostě funguje. Možná je to proto, že ty songy maj jeden jednotící prvek: všechny do jednoho jsou to hitovky jak blázen. Žádná velká matematika, přímočarej model sloka-refrén-sloka-refrén-sloka-refrén-refrén tady bohatě stačí. Poslední kus s vtipným názvem "village idiot" pak jen krásně ilustruje, jak to měla kapela na háku a s nadhledem si dovedla udělat ze sebe srandu. Celý album je prostě neurvalý a hitový zároveň. Řek bych, že v tý době to musela bejt naživo dost šílená jízda...

Tohle je zkrátka punk ještě z doby, než přišli vymóděný loutky Sex Pistols. Perfektní prácička. Další kousek na seznamu alb, který musím mít na vinylu...

------------

DODATEK: Nedávno vyšly v reedici jejich singly. Sežeňte si je!

Pontiak - Echo Ono (2012)

Rozoraný pole, pivo a brambory v popelu.

Arbouretum - Coming out of the Fog (2013)

 Flanelová košile, sezení u srubu po celodenní šichtě na pile a rudej západ slunce...

Clutch - Earth Rocker (2013)

Minulej týden jsem se k přidání dalšího článku vůbec nedostal, protože jsem měl jiný starosti - mimo jiného jsem se o víkendu zboural jak carskej důstojník. A taky jsem dopisoval nějaký články jinam a podobně.

“I will suffer no evil. My guitar will guide me through.” (Earth Rocker)

Je několik věcí, který mě bavěj na Clutch. Zaprvý vokál, kterej je tak drzej a frajerskej, že se vám z toho srolujou ponožky. Clutch vždycky stáli na výborným vokálu, kterej si vybojovává cestičku pomocí silnej melodickejch linek. Díky specifickýmu vokálu je prakticky mizivá šance, že byste si mohli Clutch s někým splést. Neil Fallon je prostě trademark týhle kapely.

Druhou hodně specifickou věcí je rytmika. Výbornej bubeník a výborná basa jsou perfektně seřízená a promazaná strojovna týhle výborný kapely. Každej virbl a každej tón prostě dokonale sedí.
No a korunuje to kytara, která sype z rukávu jeden chytrej stoner riff za druhým. Nejsou to žádný tuctovky. Pěkně v souladu s chytrou rytmikou a silným vokálem vznikaj naprostý hymny. Tahle kapela prostě umí.

No a přesně vo tom je nová deska Earth Rocker, která odkazuje na to nejlepší období kolem Blast Tyrant. Možná to je jenom tím, že poslouchám zároveň novinku a Blast Tyrant, ale fakt mi přijde, že si strejdové pustili starý songy a nechali se inspirovat. Earth Rocker maká jak svině. Stačí titulní song na ukázku?

Neurosis. na kolena.

Blíží se konec března a já mám asi jasno o koncertu roku 2013. První červencovej den zahrajou v Praze Neurosis. Upřímně v mým žebříčku nejlepších kapel na světě neexistuje moc jmen, který by koncert Neurosis dokázaly překonat. No stejně většina z nich už ani nehraje hehe....

V týhle souvislosti bych rád napsal pár řádků o mým vztahu k týhle neskutečný kapele jménem Neurosis. Předesílám, že nechci psát žádnou chytrolínskou recenzi na jejich tvobu, přesvědčovat vás, jak jsem odborník na jejich tvorbu apod. Má to celkem prostej důvod. Jestli totiž existuje nějakej extra tvrdej šutr na vylámání všech zubů i toho sebechytřejšího hudebního kritika, pak nese jméno Neurosis. Každá deska se natolik vymyká běžnejm standardům svý doby, že není možný na ní uplatnit žánrový škatulky a podobný laciný berličky hudebních rejpalů. Takže ani já se v tom nebudu moudroprdsky vrtat.

Neurosis prostě jsou pro mě jednou z nejvíc hard-listening (jako opak easy-listening, rozumíme?) kapel na světě a nic vám nedaj zadarmo. S hudebním rozborem Neurosis ve stylu "co tím chtěl básník říci..." si můžete tak akorát vystlat pelech svý kočky. Myslim si, že v jejich případě je v tom každej sám za sebe. Každej z nás vstupuje do světa Neurosis jinou bránou a každej z nás tam prochází jinou a ne zrovna příjemnou krajinou. Jak tohle chcete popsat, aby vás okolí stoprocentně pochopilo? Možná proto zásadně nečtu recenze na Neurosis, protože mi stejně nic neřeknou. Vždycky to nechávám přímo na Scottovi a spol., aby mi ukázal další dílek ze skládačky svýho zvláštního vesmíru. Jak to pochopím je už na mě.

Moje první seznámení s Neurosis se jmenuje The Eye Of Every Storm. Rok 2004. Tady to všechno začalo. Osobně věřím, že tahle deska je zhudebněnej déšť. Od jemnýho mrholení až po totální slejvák. Možná to je spojený, že tahle deska působí jako duševní očistec. Smeje to ze mě veškerý sračky všedního života. Žádná deska se v mý duši neprokopala tak hluboko. Klenot mezi mejma životníma deskama. Osobně nesnáším pateticky bláboly, ale v tomhle případě jsem si prostě nemoh pomoct. Neurosis mě zasáhli jako žádná jiná kapela. Howgh.

Siena Root - Different Realities (2009)

Siena Root patřej do rodiny současnejch retro rockovejch kapel, přičemž pro mě osobně patřej v rámci evropský scény mezi absolutní špičku. Jsou ze Švédska (jak jinak) a hrajou krásně zmaštěnej psychedelickej rock. Takže dlouhý vlasy plný vší, vousy (taky plný vší), dřevěný korálky, batikovaný košile, prohulený kaftany a spousta trávy a sluníčka. V jejich přítomnosti mám dost vážný pochybnosti, jestli se náhodou nepíše rok 1968.

Different Realities je hodně rozmáchlý album. Na jinejch nahrávkách jsou Siena Root celkem zdrženliví a jdou takříkajích po obyčejných písničkách, ale na týhle desce naprosto pustili uzdu svý fantazii a prostě nechali svý nástoje volně hrát. ´Možná proto je tahle deska tak strašně návyková...je to prostě takovej dialog s paralelním vesmírem.

První polovina desky šlape v rockový cestičce. I když některý riffy sekaj na hulváta v 7/8 taktu, čímž mi připomínaj geniální (a bohužel i polozapomenutý) Captain Beyond. Jemnější pasáže mi zase dost připomínaj atmosféru ze starejch desek Jethroll Tull, Uriah Heep nebo Doors.

Druhá polovina desky je ale naprostá zabijárna. Stačí vypsat názvy songů a jsme doma: Bairabi, Bhairavi, Ahir Bhairav, Bhimpalasi, Shree, Jog. Tady totiž dominuje sitár a všelijaký podivný orientální cinkrlátka, nicméně s rockovovou rytmickou sekcí. Zní to jako ztripovanej Ravi Shankar v hard rockový kapele. To je extra silnej tabák na kouření.

Přestože Siena Root existujou už delší dobu, koncertů maj pomálu. Takže když se někdy objeví příležitost, radim neprosrat.

Maserati - VII (2012)

Maserati jsou skutečnej fenomén. Jedinečná kapela, ke který se ani na dostřel nikdo nemá šanci přiblížit. Teda z mýho pohledu určitě ne. Ukažte mi jedno jméno, který hraje aspoň trochu podobně. Zamiloval jsem si jejich předchozí desku Pyramid of the sun, která byla vážně super. A miluju i starší věci. Nevzpomenu si na jméno, ale je tam ten obrovskej hit Monoliths. Kromě zvláštních kytar už od začátku ulítávám na jejich strojově přesnejch bubnech, který dřív mistrně obsluhoval Jerry Fuchs, než nešťastně spadnul do výtahový šachty a zabil se...

Každopádně i tak strašný neštěstí dokázali Maserati ustát a loni se vytasili s deskou, která vlastně všechny předcházející položky v diskografii nechává daleko za sebou. Lakonickej název VII je prosím synonymum pro suprový album. Veškerý důležitý ingredience zůstaly zachovaný - zvonivý kytary koketujou s decentní elektronikou. Stabilně nejsilnější zbraň kapely má pořád neměnnou účinnost. Mluvím o rytmice. Jestli nějaká kapela skutečně stojí a padá na rytmický sekci, pak to jsou Maserati. Na týhle muzice se zrno odděluje od plev a ukazuje se, kdo jen trapně frajeří a kdo na to skutečně má. A Maserati na to maj jak sviň. Takhle skvělou basu+buben jen tak neuslyšíte. Oba nástroje jsou sehraný jak siamský dvojčata. Makaj jak nejspohlevější stroje a vytvářej tak veledůležitej základ pro kytarovo-klávesový sonický obrazy. A pozor - v songu Solar Exodus zazní dokonce zajímavej robotickej skorozpěv. No ale největší fór týhle desky je v tom, jak chlapci svoje nápady poskládali za sebe. Všechno na sebe plynule a přirozeně navazuje a já mám důvodný podezření, že VII je koncepční záležitost. Nevím to ale jistě, fyzickou podobu alba nemám, nijak jsem to podrobně nestudoval. Doufám, že si to nastuduju z vinylu nejpozději 14. dubna na Dobešce;) Týhle kapele to prostě maká. Žijeme ve zlatý éře Maserati. A já si to setsakramensky vážím.

 

Eternal Tapestry - A World Out Of Time (2012)

Když někde vidím nápis Thrill Jockey Records, zpozorním. Tenhle label má zvláštně vyvinutý čich na absolutně skvělou muziku. Stylově se točí kolem stoneru, psychedelie, space rocku, folku a bůhvíčehovšehoještě, přitom mi přijde víc punk něž kdejakej true hardcore label. Z jejich katalogu jsem si nejdřív zamiloval Pontiak, následně jsem úplně propadnul Arbouretum a Golden Void. A teď se mě snaží dorazit kapelou Eternal Tapestry. Ok, nebudu se bránit.

Eternal Tapestry jsou z Portlandu, což už samo o sobě bývá zárukou kvality (fakt zvláštní město). Od počátků koketují s psychedelií a space rockem tak, jak ho hráli třeba Hawkwind, ale zároveň si berou něco z Neu, Flower Travelin Band (skvělá japonská kapela, doporučuju), Blue Cheer a podobnejch raritních záležitostí. Všechno chytře smíchali v jednom kotli, ještě to krapet přiostřili tím správným (s největší pravděpodobností zeleným a sušeným) kořením a kosmickej trip je na světě. Jestliže starší desky působily jen jako prostředky k cíli, A World Out Of Time je ten cíl. Co E.T. v minulosti naznačovali, tady ukázali v nejsytějších barvách. Ambietní plochy se prolínaj se soubojem kvílících kytar a bizarní old school elektronikou. Zpočátku to vypadá jako totální chaos, ale když přistoupíte na jejich hru a album budete brát jako celkový koncept, pochopíte ten vtip. 

Eternal Tapestry dali našemu světu vale a začali vyrážet pro inspiraci na cizí planety. Jinak se to vysvětlit nedovedu. I ty největší psychedelický happeningy 60.let vypadaj vedle E.T. jako neškodný čajový dýchánky. Tohle je jasná špička halucinogenního žánru. Strašně moc by mě zajímalo, jak jedna z nejzhulenějších kapel současnosti může znít naživo. Taky by mě to zajímalo z toho důvodu, že E.T. natáčej desky totální improvizací. 

No mám takový tušení, že se o živý kvalitě už brzy přesvědčím.

On the road (aneb nechápu kapely, který na turné vyrážej s vidinou slávy a peněz)

Občas hledám na internetu zmínky o vlastní kapele Rest In Haste. Jo, občas to dělám. Zajímalo mě v jakejch souvislostech se o naší kapele píše. Zajímá mě mediální obraz. Nepřičítal bych to vlastnímu egu, spíš profesní deformaci. Co se o nás vlastně píše? Ehm, skoro vůbec nic...což je ve finále vlastně úplně jedno :-)

Každopádně díky takovému hledání jsem teď narazil na blog kapely Los Disidentes Del Sucio Motel, kterým jsme dělali koncert v květnu v Poděbradech. Kapela byla ze Štrasburku (myslim), takže celý čtení bylo francouzsky, ale nějak jsem to přelouskal. Kapely se přímo na koncertě, kterej děláš, obvykle tváří, jako že jsou vděčný za koncert a že je všechno v pohodě, ale na vlastním blogu (kor ve vlastním jazyce) budou přece jenom o ždibeček upřímnější. Přesně to se taky stalo v tomhle případě.

Během samotnýho květnovýho večera proběhlo vše v cajku. Byli vděčný za jídlo, nerozházela je nižší návštěvnost (co si budeme povídat, v Poděbradech to zas tak nefrčí) a za těch pár peněz byli taky vděčný. Na blogu ovšem popisovali samotnej klub jako díru, kde ani nebyly pořádný světla pro pořádnou šou. A pak taky, že dostali k večeři boršč (odkdy je sója s cuketama boršč?!), ale že ten byl docela ucházející. Taky tam popisovali, jak se cítili strašně demotivovaný tím, že budou hrát pro tak málo lidí. Do toho musím vstoupit, že těch pár platicích rozjelo takovou divokou šou, že jsem to dlouho neviděl a kapela by za to mohla bejt jenom ráda. Nakonec byli zklamaní, že dostali 30 eur. Že hrajou 1500 kilometrů od domova, aby hráli v mizerný díře uprostřed Česka a dostali za to tři pětky. Odůvodnili to slabou českou měnou a místní chudobou. Nakonec padla řečnická otázka, jestli jim to vlastně stojí za to.

Tímto tento příběh ukončíme.

Rád bych se k tomu vyjádřil:

Souhlasím, že 30 euro není žádná sláva a sám se za to velmi stydím, ale bylo to uprostřed týdne v dni, kterej byl navíc obtesanej kurevsky zajímavejma akcema. Ta kapela sama nabídla doordeal s tím, že si hlavně chtějí zahrát. Že milujou prostě živý hraní (vocamcaď pocamcaď, ehm...) "Co se vybere, to se vybere, nemáme s tím problém. Lepší než den volna."

Především mám na srdci jednu věc: pokud si zmíněná kapela pokládá otázku, jestli jim to za to vůbec stojí, měla by se na hraní radši rovnou vysrat nebo hrát rádiovej popík pod dohledem chytrých hledačů talentů-loutek. Fakt. Už když padne taková otázka, musí být něco špatně. Nikdy by mě nenapadlo vypálit na evropský turné s představou, že na mě budou chodit lidi, že budou hrát v klubech s perfektním vybavením a ještě si v cizině přijdu na nějaký solidní šušně. Mít takový přehnaný očekávání vede nutně k drtivý srážce s krutou realitou.

Zmíněný kapele totiž nedochází něco, co já myslím chápu naprosto přesně. Je mi prostě jasný, že za hranicema na moji kapelu ale vůbec nikdo nečeká a že moje muzika bude nejspíš kdekomu u prdele, ale o to nejde. Díky obrovský hromadě kontaktů, který mám na lidi po celý Evropě, si můžu udělat parádní výlet, poznat spoustu nových lidí, sdílet s nimi (při dobrý vůli) podobný hudební vkus a užít si kupu srandy. Navíc si na chvíli můžu užít ten moment, kdy jsem 24 hodin denně obklopenej pouze muzikou a koncertama a vším, co je s tím spojený. To je přece naprosto suprovej stav, když můžeš utýct každodenní všednosti do světa muziky, nebo ne? Buď muziku miluješ a seš ochotnej kvůli ní snýst kdejakou nepřízeň, nebo se na to prostě vykašli. V tomhle ohledu jsem striktní, takže říkám, že mezi tím nic není. Přepočítávat takový momenty na prachy a počty návštěvníků je zaručená cesta pekel. Ber, nebo nech bejt...

EPILOG: Tuhle kapelu jsem vlastně ani neosloval, spíš jsem si ji nechal vnutit. "Udělej jim prosím tě koncert". Ale k poučení dobrá lekce. Trvalo to dlouho, ale myslím, že jsme si i díky takovejm chybám vypracovali styl a cit vybírat zajímavější kapely než dřív. Co takoví Red Fang? Bez debat o několik tříd "slavnější" kapela a přitom nohama pevně na zemi. Takový interpreti jsou inspirace...Kéž by takový byli všichni.

EPILOG 2: Ještě jsem se o tom bavil s jedním kamarádem. Správně poznamenal, že jsou důležitý kořeny. Pokud ta kapela pochází z punku, bude naprosto v pohodě. Pokud půjde o nějakou rockovou blbost, můžeš čekat hvězdy. Něco na tom bude...

[LIVE] Erupce @ Nymburk, 28/01/2013

Včera jsem byl svědkem něčeho mimořádnýho. V nymburským divadle se předávala ocenění nejlepším lokálním umělcům za rok 2012. Mezitím vystupovali různí interpreti. Celkem nic moc záležitosti... Na samej konec ale vystoupila kapela Erupce.

Malá odbočka: kapela Erupce byla hardrocková kapela z nymburskýho okresu, která fungovala krátce na začátku sedmdesátých let. Odehrála nějakej ten koncert s Blue Effectem a vyhrála i beatovej festival v roce 1973 - teda pokud se nepletu. Krátce na to se rozpadla....

Na jaře 2012 se tahle kapela dala zase dohromady. Takřka čtyřicet let od posledního koncertu. Sešla se komplet původní sestava kromě bubeníka, kterýho nahradil můj táta. Výslednej dojem ze včerejška? Naprosto suprovej. Výbornej výběr písní - zahráli songy od Deep Purple (Highway star, When a blind man cries, Never before, Maybe Im Leo plus ještě jednu, na kterou si nevzpomenu...) a od Santany (Oye Como Va plus ještě jednu, kterou neznám...). Líbilo se mi i nasazení a cit pro muziku - nic z toho po těch letech nevyprchalo. Co na tom, že sem tam udělali všichni nějakej kiks, pro tu čtyřicetiletou pauzu bych to s klidem omluvil. Osobně jsem se moh dmout pýchou, že táta začal po 25 letech znovu bubnovat a já ho vlastně poprvé v životě viděl hrát na podiu. Samozřejmě v neposlední řadě jsem byl rád, že vidím naživo kapelu, která si během let získala až legendární status. Ovšem nejdůležitější na tom všem je fakt, že jsem koukal na kapelu, která byla stoprocentně uvěřitelná. Těm dědkům jsem prostě moh věřit, že to nedělaj proto, aby se někomu zalíbili, že nemaj žádný přehnaně velký ambice, že je nežene bůhvíjak velký ego. Oni hrajou jednoduše proto, že tu muziku milujou. Upřímný a uvěřitelný.


Poznámka pod čarou:
Včera mě kromě jiného napad další důvod, proč můžu bejt na tátu pyšnej. Jako jeden z mála vysloužilejch muzikantů se nikdy v životě nedopustil hudební prostituce. Nikdy nehrál s klávesovou samohrajkou na svatbách a podobnejch blbostech....Bud hrál zemitej hard rock v kompletní kapele, nebo nehrál vůbec. Nic mezi tím. Hard rock for life!

Jars - A Moveable Feast (2013)

JARS jsou z Moskvy a hrajou od února 2011. Post hardcore? Noise rock? Grunge? Těžko říct, asi je to mix všeho jmenovanýho. Důležitý je, že jim jde hraní pěkně od ruky. Za dva roky dali dohromady dvě kvalitní nahrávky, odjeli dvě evropský turné...Právě z prvního turné je znám osobně. Loni v únoru jsme jim udělali koncert v Nymburce. A byl to fakt suprovej večer. Tehdy s nimi hráli ještě USSSY, což zpětně pokládám za ruskou odpověď na OM a podobný kapely mimochodem...

Vraťme se ale k Jars, v souvislosti s touhle sympatickou kapelou si vybavím především dvě věci:

1) Členové kapely jsou fajn, ale nejradši mám asi Antona, což je kytarista, zpěvák a dejme tomu hlavní skladatel kapely. Je to hodně zvláštní postavička. Má delší mastný vlasy a nosí košile, který patrně nikdy nebyly in. Neustále si udržuje hladinku alkoholu v krvi (snídaně = ledově vychlazený pivo) a je po většinu času spíš takovej zamlklej týpek, u kterýho pochybujete, jestli vůbec umí počítat do pěti. Pak ale vyleze s kytarou na pódiu a hned vidíte jinýho člověka. Na pódiu je strašně dravej a agresivní, je schopnej se naprosto vyždímat...a na konci setu nezapomene mrsknout kytarou do bicích. Sleze z pódia a je zase tichej. Super týpek. Po koncert jsme spolu dávali panáka, když mu přišel na telefon mail. Kouknul na něj a řek mi: "Právě mě asi vyhodili z práce, ale mě to nesere, protože jsem tisíce kilometrů daleko od domova s kapelou na turné..." This is pure rock´n´roll, motherfuckers!

2) JARS přijeli na českej koncert o den dřív. Chtěli totiž obhlídnout vyhlášenej krámek s deskama (Rekomando pochopitelně). Tak jsme se tam uprostřed totální kosy vypravili. Chlapci tam vykoupili veškerý zásoby Sonic Youth, značnou část Dischord kapel....a dál teda nevim. Nenápadně přes rameno jsem sondoval částky za ty desky. Celkem tam JARS nechali nějakých 14 - 15 tisíc. Všichni odcházeli s napěchovanýma krabicema desek. "This is my financial apocalypse," prohlásil Anton. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem u něj viděl úsměv.

No abych to zkrátil tahle kapela mě hodně baví a je mi ctí, že je znám osobně. Aktuálně vydali další desku. A Moveable Feast je o kus agresivnější a svižnější než první album, ale zachovává si charakteristický znaky, kvůli kterejm jsem si JARS zamiloval.

[LIVE]: Eric Chenaux @ Potrvá, 22/01/2013

Čas od času mě baví chodit na koncerty naslepo. Jakože nevim, co bude hrát. Důvod je prostej - ve světě internetu se mi už málokdy stane, že bych si interpreta nemohl "proklepnout" přes bandcamp, youtube nebo facebook. Což má ale negativní důsledek v tom, že přímo na koncertě se tak připravuju o moment překvapení. Takže občas internet úmyslně bojkotuju a jdu se seznámit až koncert.

V úterý 22. ledna hrál v Café Potrvá chlapík jménem ERIC CHENAUX. Záměrně jsem si na netu nepustil jedinou jeho píseň a vsadil na promotérskej čuch Silver Rocket a hezky napsanou pozvánku od mistra Banána. Dámy a pánové, z večera v Potrvá se vyklubal jeden z nejkrásnějších koncertů za poslední dobu.

Jako obvykle jsem přišel pozdě. Na pódiu zrovna ladil kytaru nějakej prošedivělej hromotluk, co si říká UNKILLED WORKER. Doposud jsem neměl tu čest, ale docela mě to zaujalo. Výpověď chlápka, kterej evidentně už v životě nemálo zažil a dokáže to vyjádřit za pomoci kytarovýho vlnobití. Supr. Atmosféru dotváří i příjemně titěrnej (a titěrně příjemnej) prostor Potrvá. Jo, mám to tady rád...

Pak už to bylo jen na Ericovi. Na pódiu se objevuje drobný nenápadný chlapík ve svetříku a brejličkách. Trošku klame tělem - takhle nevypadá rozervanej solo umělec, na jehož ultimátní show tu všichnu čekaj, ale spíš tichej učitel botaniky, co žije ve svým vlastním světě lučního kvítí. Znáte takový typy, ne? Obklopenej řadou chytrejch kytarovejch krabiček a kvákadel, s vřelým úsměvem na tváři prohodí pár nesmělých slov na úvod a hraje první píseň. V tu ránu bych určitě klečel na podlaze, kdybych neseděl na židli. Minimalistický písně křehčí než porcelán a zahraný s obrovským citem a pokorou a přitom po muzikantský stránce úžasný věci, který by těžko zahrál někdo druhej. Naprostý soustředění na každičkej tón a každičkej odstín hlasu, jakoby snad na tom závisela existence tohohle světa. Velmi brzo jsem se stal součástí tohohle mimořádnýho okamžiku. Celou tu půlhodinu (nevim) jsem Erica dokázal sledovat naprosto bez hnutí. Možná jsem si přál, aby vůbec nepřestal hrát. Strašně moc mě to oslovilo, protože to prostě zafungovalo na sto procent: tahle hudba v tomhle místě a v tuhle roční dobu. Nakonec odehrál poslední song, několikrát poděkoval a zmizel mezi lidma. Všimnul jsem si, jak sedí u stolu jakoby nic. Prostě zase ten nenápadnej chlápek z davu.

Naprosto mě to odrovnalo, takže navzdory v podstatě nepřetržitý díře v peněžence jsem běžel pro prachy. Potřeboval jsem si koupit jeho desku. Volba padla na Guitar&Voice. Prodával mi ji sám Eric. Ačkoliv to nemám obvykle ve zvyku, protože mi to přijde moc servilní, musel mu to říct: "You know, that was an incredible show, really, thank you so much..." - "Thank you, thank you so much...," odpověděl a evidentně ho to potěšilo.

Deap Vally, aneb garážovej blues rock může mít svoje královny

Dvě holky z Kalifornie. Jedna hraje na kytaru a zpívá, druhá jí doprovází na bicí. Fungujou od léta 2011 a říkají si Deap Vally. Suma sumárum jeden z nejzajímavějších objevů posledního týdne. Deap Vally si vzali (nebo spíš vzaly) to nejlepší ze zemitosti Black Keys a kytarovejch riffů White Stripes, ale ve výsledku vařily podle sebe...


Deap Vally mají rády blues rock, a to prosím ten nejdřevnější. Jejich hudba je soundtrack starý plesnivý garáže, kde se v hnusným kalifornským dusnu pere omamnej pach benzínu s voňavkami přítomných dam. Muzika je to dravá, neučesaná, neotesaná a drze si razí cestu kupředu, aniž by ovšem porušovala pravidla žánru. Navíc to těmhle holkám fakt věřím, že přesně tahle fuzz kytara a nabroušenej vokál s dunivýma bicíma v pozadí je skutečnej odraz jejich hudebního vkusu...

Je zajímavý, že ani ne po dvou letech existence a prakticky bez pořádné nahrávky - zaznamenal jsem dva singly - se už obě slečny vypravily na turné po Anglii a na pár koncertů z Japonska. Ale proč ne...

Golden Void - s/t (2012)

Dostávám maily od různých bookingových agentur. Ani nestíhám procházet všechny nabídky, je jich prostě tolik a já jsem líná lemra. Ale jakmile posílá něco Vincent z Odyssey booking, obvykle se vyplatí si dát tu práci a mail si pořádně prečíst. Vincent má totiž čuch na zajímavý kapely. Nedávno posílal Golden Void Států, schválně jsem si je poslech....a složil jsem se jak Lego.

Fakt mě to začalo bavit. Po jednom poslechu týhle desky jsem si zcela přesně pamatoval hned několik charakteristických zpěvových linek a kytarových melodií. Úplně jsem tomu propadnul. A přitom to není žádná laciná a prvoplánová muzika, která se vám nabízí jak nejstarší šlapka. Naopak melodie se vůbec nemaj potřebu vetřit do vaší přízně. Jenom tak nevzrušeně plynou kolem vás jakoby to takhle ve světě bylo odjakživa. Tenhle kvartet má svý nástroje v malíku a dost přesně víc, co a kdy sdělit. Především kytara to celý vytáhla hodně nahoru. Golden Void dokážou spustit pěknej stoner rockovej vypalovák, ale jinak se drží v mantinelech zadumanýho psychedelickýho space rocku, ze kterýho podnikaj výlety třeba k jazzu nebo až k folku. Tahle muzika se nadejchala toho zvláštního halucinogeního odéru šedesátejch let, ale s takovou dávkou podmanivý melancholie, že vás to zabrzdí i uprostřed hektickýho dne v centru Prahy. Trochu mi to připomíná mix Hawkwind, když zrovna nebyli na největším tripu století. Ostatně podle songu Hawkwind se kapela Golden Void taky jmenuje. A taky tam hraje Isaiah Mitchell z Earthless...Dobře, říct tyhle dvě věci, moh jsem si celej elaborát ušetřit. Takže tak.  

Ještě jsem chtěl zmínit, co mě na týhle desce baví asi nejvíc. Kromě songu Curve je celý album takový pomalejší a nikam nepospíchá. Přitom vůbec nemám ani na moment pocit, že by se to všechno neúměrně protahovalo a já se nudil. S Golden Void ten čas tak hezky plyne.

Má oblíbená písnička (jedna z mnoha):