Čas od času mě baví chodit na koncerty naslepo. Jakože nevim, co bude hrát. Důvod je prostej - ve světě internetu se mi už málokdy stane, že bych si interpreta nemohl "proklepnout" přes bandcamp, youtube nebo facebook. Což má ale negativní důsledek v tom, že přímo na koncertě se tak připravuju o moment překvapení. Takže občas internet úmyslně bojkotuju a jdu se seznámit až koncert.
V úterý 22. ledna hrál v Café Potrvá chlapík jménem ERIC CHENAUX.
Záměrně jsem si na netu nepustil jedinou jeho píseň a vsadil na
promotérskej čuch Silver Rocket a hezky napsanou pozvánku od mistra
Banána. Dámy a pánové, z večera v Potrvá se vyklubal jeden z
nejkrásnějších koncertů za poslední dobu.
Jako obvykle jsem přišel pozdě. Na pódiu zrovna ladil
kytaru nějakej prošedivělej hromotluk, co si říká UNKILLED WORKER.
Doposud jsem neměl tu čest, ale docela mě to zaujalo. Výpověď chlápka,
kterej evidentně už v životě nemálo zažil a dokáže to vyjádřit za pomoci
kytarovýho vlnobití. Supr. Atmosféru dotváří i příjemně titěrnej (a titěrně příjemnej) prostor Potrvá. Jo, mám to tady rád...
Pak už to bylo jen na Ericovi. Na pódiu se objevuje
drobný nenápadný chlapík ve svetříku a brejličkách. Trošku klame tělem - takhle nevypadá rozervanej solo umělec, na jehož ultimátní show tu
všichnu čekaj, ale spíš tichej učitel botaniky, co žije ve svým
vlastním světě lučního kvítí. Znáte takový typy, ne? Obklopenej řadou
chytrejch kytarovejch krabiček a kvákadel, s vřelým úsměvem na tváři
prohodí pár nesmělých slov na úvod a hraje první píseň. V tu ránu bych určitě klečel na podlaze, kdybych neseděl na židli. Minimalistický písně křehčí než porcelán
a zahraný s obrovským citem a pokorou a přitom po muzikantský stránce
úžasný věci, který by těžko zahrál někdo druhej. Naprostý soustředění na
každičkej tón a každičkej odstín hlasu, jakoby snad na tom závisela
existence tohohle světa. Velmi brzo jsem se stal součástí tohohle mimořádnýho okamžiku. Celou tu půlhodinu (nevim) jsem Erica dokázal sledovat naprosto bez hnutí. Možná jsem si přál, aby vůbec nepřestal hrát. Strašně moc mě to oslovilo, protože to prostě zafungovalo na sto procent: tahle hudba v tomhle místě a v tuhle roční dobu. Nakonec odehrál poslední song, několikrát poděkoval a zmizel mezi lidma. Všimnul jsem si, jak sedí u stolu jakoby nic. Prostě zase ten nenápadnej chlápek z davu.
Naprosto mě to odrovnalo, takže navzdory v podstatě
nepřetržitý díře v peněžence jsem běžel pro prachy. Potřeboval jsem si
koupit jeho desku. Volba padla na Guitar&Voice. Prodával mi ji sám
Eric. Ačkoliv to nemám obvykle ve zvyku, protože mi to přijde moc
servilní, musel mu to říct: "You know, that was an incredible show,
really, thank you so much..." - "Thank you, thank you so much...," odpověděl a evidentně ho to potěšilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat