Jestli existuje někdo, kdo mě spolehlivě vytáhne z jakkoliv mizerný nálady; kdo mně pomůže, když to nejvíc potřebuju; kdo mě baví už léta, pak je to stoprocentně Ted Leo. Můj největší hrdina, můj vzor. Fakt.
Nevím, jestli někdy dostanu šanci vidět Ted Leo & The Pharmacists živě, ale aspoň mě těší, že Ted pořád dělá muziku. Aktuálně se spojil s Aimee Mann v projektu The Both. Chtěl bych je v roce 2015 vidět živě. Punk for life. Já mu to věřím.
Když na nějakou desku upozorní Ripley Johnson (samozřejmě tahoun Wooden Shjips a Moon Duo), rozhodně má smysl se po ní podívat. Tenhle chlápek ví, co je dobrý. No a právě díky němu jsem poznal Angličany Hookworms a jejich aktuální desku The Hum.
Co mě na Hookworms zaujalo jako první? Jde o kapelu z Domino Records, a to rozhodně není žádná malá značka (mysli na Franz Ferdinand, Arctic Monkeys nebo The Kills). Dobře, přesně jde o nějaký sublabel Weird World. Ale stejně. Psychedelic kapely jsou zřejmě v kurzu natolik, že zajímají i větší hráče hudebního byznysu.
Za jednoduchým a vlastně dost odpudivým obalem (což ve výsledku hodnotím jako plus, hehe) se ukrývá celkem devět položek, co připomínají dravější a ostřejší verzi Wooden Shjips (zase ten Ripley) nebo Spacemen 3. Takže očekávejte muzikou jednoduchou jak žebřík, které stačí neúnavný motorik beat a pár do kola se opakujících tónů fuzzy kytar, přes které se přelejvá zvuk osmdesátkových syntezátorů a samplů. Hookworms si chytře vybírají to nejzkouřenější z 60. i 80. let a já jim to teda žeru i s navijákem. Od jiných space kapel ovšem Hookworms odlišuje zpěv, který dokáže posluchače zostra profackovat jako třeba v úvodní The Impasse nebo ve čtvrté Radio Tokyo. Dlouho jsem si na ten jedovatý projev nemohl zvyknout, na druhou stranu díky němu poznám kapelu mezi tisíci.
Ve třech skladbách s minimalistickým označením IV, V a VI ovšem zpěv nehledejte. Jde o jakési minimalistické drone předěly mezi písněmi. Nevím, jestli to nebylo jen nouzové řešení k naplnění stopáže velké desky. Ale vlastně je mi docela sympatické, že se nechtějí posluchačům podbízet líbivými písničkami, místo toho do něj napumpují nemalou dávku hluku. To asi vysvětluje, proč kapela prohlásila, že Hookworms mají být hlavně zábava, nikdy ne byznys. Prostě si to budou dělat po svém, hlavně je to musí bavit. Tak to klobouk dolu.
O talentu vykřesat z minima prostředků totální hit se přesvědčíte v polovině desky v páté písni Beginners, kde kapela skvěle graduje atmosféru až do epochálního sborového refrénu někdy po čtvrté minutě. Tak právě tady chlápci vytvořili jeden z nejlepších hudebních momentů roku 2014. Máte-li zájem se s Hookworms seznámit, tady byste asi měli začít. Já si jdu The Hum sehnat na vinylu.
------------------------------- Psáno pro web psychedelic.cz
Jedno mě na Kikagaku Moyo nepřestává fascinovat. Jak to, že takhle geniálně hraje teprve dva roky existující kapela?! Tihle Japonci prakticky hned po startu vystřelili mezi smetánku současné psychedelické scény. Po dvou nahrávkách předkládají důkaz, že mezi špičku právem patří. Nové album Forest Of Lost Children je na světě a opět je co poslouchat.
Na desce je tentokrát více písní (šest), které mají kratší stopáž. Ze základní zvukový textury kytar, flétny a sitáru se tu opět míchá neuvěřitelně pestrý koktejl. Úvodní Semicircle je jen opatrné nadechnutí před regulérním hitem Kodama, který zní, jako kdyby si základní riff Roadhouse Blues vzali do parády Guru Guru. Obyčejný rockový motiv, který se stále více zamotává do psychedelické pavučiny. Funguje to perfektně. A ten zpěv! Jeho prostá melodická linka a textová repetitivnost je strašně návyková (většinou je tedy v japonštině, takže nerozumím ani slovo). Obecně na desce moc zpěvu není, ale když už se objeví, stojí to vždycky za to.
Další v pořadí je sedmiminutová balada Smoke and Mirrors, která mi strašně moc připomíná dneska tolik provařený Goat (dejte si desku Commune a budete mít jasno). Následující Street of Calcutta je naopak svižnou poctou Hawkwind z období kolem Hall Of The Mountain Grill s patřičným orientálním odérem a dokonalou přípravou na závěrečnou dvojici písní Hem a White Moon. Tyhle písně lepím dohromady, protože je vnímám jako dva díly jednoho příběhu. Zatímco první Hem v nervózním rytmu a s geniálně jednoduchým a zároveň efektním nápěvem by skvěle pasovala do úvodních titulků nějaký sedmdesátkový detektivky, druhá White Moon pro změnu evokuje závěrečný souboj hrdiny s padouchem. Titulky, zatmívačka, konec! Zase jedna perfektně odvedená práce, kterou by mohli ocenit fanoušci Flower Travellin’ Band nebo Far East Family Band (už jsem to psal i v recenzi na jejich starší album – stále platí).
Kikagaku Moyo tak umanutě ignorují žánry a tak skvěle jim to prochází, že osobně nemám ani ponětí, jak Forest Of Lost Children posoudit v kontextu s předchozí tvorbou. Možná je novinka o něco říznější a „hitovější“? Zaujalo mě třeba, jak nesměle tahle deska plná hudebních pokladů vlastně působí. Kapela je hodně v kurzu, její desky se vyprodávají prakticky v den vydání, takže by si asi mohla dovolit rozmáchlá gesta. Ne, Kikagaku Moyo jsou nadále maximálně pokorní a soustředění především na hudbu samotnou. Můj pocit. Celkově tu máme další pestrou a zábavnou žánrovou koláž, ze které ale kapelu bezpečně poznáte. To v dnešní době není málo.
Sobota. Stále Valada. Stále Reverence. Festival se přehoupl do druhýho dne.
A Place To Bury Strangers @ Reverence
Do areálu ráno nechtěli pouštět, takže jsem si krátil chvíli někde ve stínu sumírováním, co všechno zajímavýho hrálo den předtím. Hlavu mi ovšem zaměstnávaly myšlenky na něco úplně jinýho. Portugalci, kterých je tu celkem logicky naprostá většina, jsou největší kliďasové na světě. Chci tím říct, že ať už byla kterákoliv pozdně noční (brzce ranní) hodina, nenarazil jsem ani na jednoho ožralu, kterej by přehnaným veselím ohrožoval svý okolí. I v kempu bylo všechny tři noci naprostý ticho. V pět ráno se mi tenhle stav věcí přišel až podezřelej.
Negativum celý týhle věci bylo ovšem vidět pod pódiem. Na všechny kapely se tu reagovalo potleskem. Tady menším, támhle zase větším. Ale to bylo tak všechno. Pokud šlo o místní kapelu, byly reakce sice o něco vzrušenější, ale žádnej riot jste čekat nemohli. Nějaký eklatantní pád z pódia do lidi byl sen z jinýho vesmíru. Docela zvláštní.
Tu přílišnou slušnost do určitý míry vyvažoval počet lidí, který jsem tu viděl šňupat kokain. Hustota bílejch nosů na metr čtvereční byla řek bych docela nadprůměrná. Ale všechno v klidu.
Hawkwind, A Place To Bury Strangers, ale hlavně Moon Duo
Program měl v sobotu asi hodinu a půl skluz. Časy na vytištěným programu tak neplatily a vznikl v tom (alespoň pro mě) slušnej guláš. Kdo se na pódiu vyloženě nepředstavil, toho jsem z programu nedešifroval. Stejně jako předcházející den i v sobotu vyplnily odpolední program především méně známý a dost často místní kapely.
Z odpoledne mě zaujali akorát Angláni Mugstar, který předvedli suverénní krautrock s jasným odkazem na Can, NEU!, ale i třeba Sonic Youth. Všichni, kdo mají rádi Oneidu nebo Carlton Melton, si v tomhle případě přišli na svý. Stejně tak mě zaujali mírní borci The Quartet Of Woah!, který dokázali publikum skutečně vybláznit, což jsem snad viděl poprvé za celej festival. Jejich záliba ve Foo Fighters celkem fungovala. A kytaristovi za Airline 3P dávám malý bezvýznamný plus.
Nicméně poučenej z předchozího vyčerpávajícího dne jsem k sobotní produkci přistupoval s patřičnou námořnickou rozvahou, což volně přeloženo znamená, že jsem dost podstatnou část kapel jednoduše prošvihnul.
Nejzajímavější spektákly se v sobotu odehrály až večer na hlavním Reverence pódiu. Jestli tuhle impozantní stage někdo skutečně rozštípal, pak to byli A Place To Bury Strangers z New Yorku. Ke kapelám s podobně „duchaplnýma“ názvama přistupuju a priori s nedůvěrou, ale APTBS si mě fakt získali. Ani ne tak svou hudbou, ale svým přístupem. Tomuhle noise rockovýmu triu stačila jen půlhodinka k totální destrukci. Vrcholem byl kytaristův výstup, když přesunul svý kytarový boxy na kraj pódia a připevnil k nim všechny možný mikrofony, který na stagi našel. Ta starost o to, abychom si hluk náležitě užili s kapelou, byla svým způsobem až kouzelná haha. Nemělo to chybu. Nebezpečnej rokenrol stále existuje, víra v lidstvo byla obnovena.
Neřízený střely APTBS mě ovšem hodili do jinýho módu. Celej víkend jsem poslouchal spacerockově zádumčivý kapely a najednou tahle anihilace. Soustředit se na další kapely tak bylo dost obtížný. Možná proto to u mě odsrali následující Psychic TV. Legenda, kterou tu mělo na tričkách nemálo lidí, mě jednoduše nudila.
Následující Hawkwind byli ovšem jiný kafe. Legenda nad legendy, kapela, co podle mě definovala space rock, bez jejíž existence by dobrá polovina zde vystupujících ani neexistovala. Alespoň si to myslím. Na jejich setu mě hodně bavila vizuální složka, která hudbu skvěle doplňovala. Navíc u každé písně ukázala obal desky, ze který se právě hrálo. Pro všechny, který se v bohatý diskografii příliš neorientují, to tak bylo skvělý vodítko. Ke konci zahráli první dva songy z Warrior On The Edge Of Time. Výborný a tečka!
Hned po nich následovali The Black Angels. Mám hodně rád jejich desku Indigo Meadow z loňskýho roku, ale tady mě to bůhvíproč příliš nechytlo. Všechno skvěle zahraný, dokonce došlo i na několik hitů ze zmíněný desky, ale nějak to nefungovalo. Možná mi k TBA pasuje víc klub typu Lucerna Music Baru než obrovská stage. Nevím. Nebo jsem možná byl už moc zmlsanej? Za posledních 24 hodin jsem viděl tolik super kapel, že si můžu dovolit mávnout nad TBA rukou? Kdo ví…
Reverence pódium se následně opět uzavřelo a program se vrátil na malý pódia. Tak nějak jsem doufal, že díky tý pauze se ten celodenní skluz vyrovná, ale opak byl pravdou. Čekání na Moon Duo se tak výrazně protáhlo, takže na ně došlo až v pět ráno. I tak realita nakonec překonala veškerá očekávání. Boční projekt Erica Ripleyho Johnsona (Wooden Shjips samozřejmě) a jeho přítelkyně Sanae Yamady se rozrostl o regulérního bubeníka, kterej tomu dodal neskutečnej drajv. Mám to z desek dost naposlouchaný, živě a ještě s bubeníkem to ovšem bylo docela jiný maso. Svejch čtyřicet pět minut využili do mrtě. A početnej dav pod pódiem to náležitě ocenil. Dost možná pro mě nejlepší kapela festivalu. Prostě to nejlepší nakonec.
Víc už jsem nebyl schopnej vstřebat. Ještě si pamatuju na jednu dvě písně The Oscillation, ale velmi záhy jsem upad do komatu. Žádnej patetickej závěr nebude, trhněte si…Příští rok jedu znova! Konec.
Napadlo mě napsat report o Valadě...když už jsem tam byl že jo...
Valada. Miniaturní vesnice zhruba hodinu cesty od Lisabonu proti proudu řeky Tejo. Tenhle kousek pustý země přilákal v polovině září letošního roku osm tisíc lidí. Důvod? Psychic TV, Electric Wizard, White Hills, Graveyard, Red Fang, The Black Angels, Naam…a desítky dalších psychedelic / stoner / doom kapel. Potenciálně epochální víkend dostal název Reverence festival. Byl jsem u toho.
Woods, Red Fang, Graveyard a ti ostatní…
Na úvod je třeba zmínit, že festivalu předcházel warmup čtvrtek přímo na promenádě u řeky. Hráli třeba Aqua Nebula Oscilator nebo Mars Red Sky (!!!). Ale okouzlen okolím a omámen laciným portugalským vínem jsem se na kapely sprostě vykašlal. Sorry.
Takže pátek… Samotný areál, který vzdáleně připomínal kempy někde na Mácháči, nabízel tři pódia. To největší bylo ovšem určený jen headlinerům a otevíralo až kolem osmi večer. Takže přes den jsme si museli vystačit jen se dvěma „menšíma“ pódiama. Bohatě stačilo. Během dvou dnů se zde totiž v rychlým sledu protočilo více než šedesát kapel. Sice to krásně odsejpalo, ale zkus o tom psát report. Nabušenej lineup se nakonec ukázal jako dobrý „reportážní“ síto: kterou kapelu jsem si později nepamatoval, ta za to prostě nestála.
Pátek odstartoval v pravé poledne a hrálo se až do úplnýho umrtvení v šest ráno (sic). Z celý dne mi v paměti utkvěli místní Kilimanjaro. Medaile za originalitu se v jejich zkušebně sice nerozdávaly, ale heavy rock ala Wolfmother měl naživo koule. Úplně jiným způsobem to taky rozsekal WoodenWand. One-man-pičus z USA s vizáží řidiče kamionu to početnýmu davu nadiktoval jen svým hlasem a kytarou. Freak folk se tomu neříká pro nic za nic. Zní to dost triviálně, ale naživo to prostě mělo svý prapodivný kouzlo. Co ostatně čekat od člověka, kterej vydává na labelu Young God, že?
Nicméně jestli mi páteční Reverence připsal na seznam oblíbenců nějaké jméno, pak to budou bezpochyby Woods, folková kapela ze Států. Frontman Jeremy Earl má ve svým nezvykle měkkým hlase podmanivou naléhavost, kterou ještě umocňuje citem pro silný a neotřelý melodie. Woods mi zcela nenápadně vpluli do života a určili soundtrack letošního podzimu. Kdykoliv slyším Bend Beyond nebo Sheperd, jsem zpět v Portugalsku. Krása!
Z vedlejších pódií se to ještě valilo ve velkým, ale my jsme už pomalu šetřili síly na největší hvězdy, které měly co nevidět vystoupit na hlavním Reverence pódiu. První The Wytches jsem bůhvíproč prošvih, Swervedriver jsou prý legenda, ale fakt netuším. Klidně mě zabijte. Naživo to stejně nebylo moc zábavný.
To nejlepší mělo teprve přijít – trojice Red Fang, Graveyard, Electric Wizard. Už jen ta představa, že tyhle tři hvězdy hrajou v jeden večer po sobě, mě strašně dostávala. Neuvěřitelný. Někdy kolem devátý se na pódium vyřítili Red Fang. Mám k nim speciální vztah, protože jsem jim spolu s kamarády dělal první koncert v Čechách. Proto jsem byl trochu nervózní, jak to dneska zvládnou (což je mimochodem hrozná blbost, ale nemohl jsem se tomu ubránit). A bez mučení přiznávám, že Red Fang byli zcela jasně největší hvězda večera. S energií odbržděného parního válce zahráli starý osvědčený songy, který ve dvou nebo třech případech proložili písněmi z poslední desky. Zvuk jak prase. Nemělo to jedinou chybu.
Následovali Graveyard, který už dva roky totálně a bezhlavě zbožňuju. Je lepší deska Lights Out nebo Hisingen Blues? Je lepší jedno nebo druhý vaše dítě? Jejich koncert ovšem provázela řada problémů, které mi výsledný dojem trochu zkazily. Zaprvé když se konečně objevili na pódiu (a já byl štěstím bez sebe), nějakým omylem se za jejich zády objevilo obří logo Electric Wizard. Fail! Druhým zádrhelem byl zvuk, který v prvních písních totálně zabíjel kytary. Třetím zádrhelem byla Joakimova kytara, která se zřejmě nechtěla přizpůsobit portugalskýmu podnebí a odmítla zůstat naladěná – s jednou kytarou to prostě nezní. Co se dá dělat. Každopádně zazněly všechny hity včetně Ain´t Fit To Live Here, Buying Truth (Tack och Förlåt), Uncomfortably Numb, Hisingen Blues, Goliath…you name it. Nicméně ty nepříjemnosti ze začátku zůstávají ve vzpomínkách jako nepříjemná pachuť na jazyku. Ale co, tohle bylo teprve druhé rande. Jsem si jistej, že se nevidíme naposledy.
Následovali Electric Wizard. Za možnost vidět tuhle legendu doom metalu by mi nemalej počet lidí v Čechách utrhnul ruce a bůhvíco ještě, ale musím vás zklamat. Mám Electric Wizard celkem rád a jejich Black Masses považuju za geniální soundtrack ke klasickým béčkovým hororům 60. let z dílny Hammer Films (The Devil Rides Out!), ale jejich velkolepá šou na Reverence byla krapet nudná. Typicky „plesnivej“ zvuk z jejich old skool Marshallů se valil impozantně, ale hodinu jsem to zkrátka nevydržel. Možná to bylo tím, že Time To Die, jejich poslední album, zas tolik neznám. Tep se mi lehce zvýšil, když hráli starší věci, to musím uznat. Nevíte, platí ještě, že nehrajou na žádný nástroje, který byly vyrobený po roce 1970??? Svým způsobem půvabná kapela. Jsem rád, že jsem je viděl, ale v žebříčcích nejlepších koncertů roku asi budou v mým případě chybět.
Po Electric Wizard se hlavní pódium opět zavřelo, takže jsme se vrátili zpět k menším pódiím. Ještě byli na programu White Hills, Naam a Cosmic Dead a tuna dalších. White Hills. Kapela mě rozsekala na splitu s Naam a Flying Eyes, ale zároveň jsem vůbec netušil, co od ní můžu naživo čekat. A už tuplem mě zmátlo, když na pódium vylezla prapodivná trojice v kožených kalhotách a posypaná třpytkama. Výsledek byl ovšem epochální. Narvali do lidí nekompromisní haluz v tom nejlepším krautrockovém feelingu. Kdo byl pod pódiem pod vlivem, ten se mohl ocitnout na jiný planetě. S klidem.
Po White Hills jsem to nakonec zabalil. Set Naam v půl čtvrtý ráno jsem už nedal (a zpětně toho lituju, protože to byla jedna z posledních možností je vidět na koncertě…bohužel). A o The Cosmic Dead, který páteční program zavírali v šest ráno, se snad ani nezmiňuju. Uvidíme se druhej den.
Jsou koncerty, na který si nevzpomenete už za týden. Jsou koncerty, který si vybavíte po čase s lehkým úsměvem na tváři. Pak jsou taky koncerty, který získaj status legendárního večera - což vám ale dojde až s odstupem času. No a nakonec jsou koncerty, kdy OD ZAČÁTKU máte jasno, že jste svědky mimořádnýho okamžiku, vás bude hřát u srdce až do konce vašich dní.
Posledně jmenovanou kategorii v mým případě naprosto naplnili Pontiak v Mutišově. Od začátku jsem čekal velkou věc. Vstupní proměnný totiž tomu dost napovídaly - jedna z mých nejoblíbenějších kapel hraje v malé obci v půvabný dílně venkovskýho stavení. A stalo se. To prostředí dalo koncertu Pontiak jedinečný kouzlo. Neuvěřitelný!
Nemá cenu se rozepisovat o koncertu jako takovým, tolik superlativů z rukávu nevysypu. Důležitý je, že zahráli asi tři nový songy a hlavně jako přídavek dali "Wildfires". To už jsem šel úplně do kolen. Zároveň jsem se musel trochu hlídat, abych nezačal plakat dojetím. Chci říct...z který kapely se vám kdy chtělo brečet? Krása. Jsem strašně šťastnej, že jsem u něčeho takovýho moh bejt.
Dlouho jsme se míjeli, dlouho jsme si neměli co říct. Ale pak to konečně přišlo. Moje setkání s GRAILS. Výběr padnul na album Deep Politics. Tady jsme se sešli, tady jsme si porozuměli, tady jsme jeden druhýho pochopili.
Existují dva důvody, proč jsem tuhle desku musel mít: Naam a The Flying Eyes. Obě kapely řadím k tomu nejlepšímu, co současný psych rock nabízí, takže od nich beru vše, co vypustí do světa.
Hezky zpracované double LP od Heavy Psych Sounds Records nabízí hned čtyři kapely: Naam, White Hills, Black Rainbows a The Flying Eyes. Začínáme s Naam. Nejpozději od desky Vow a koncertu na Sedmičce v červnu 2013 jsem jejich člověk. Tady mě ovšem zarazili – jejich dva songy totiž stojí na base, ambientním zvuku a klávesových plochách, naopak na kytary se tentokrát vůbec nedostalo a zpěvu je tady taky maličko. Žádný průzkum nejtemnějších zákoutí uhrančivého psychedelického rocku se tentokrát nekoná, tohleto je docela jiný kafe, ale nakonec to celkem funguje. Jako kdyby Hawkwind hráli dub, haha. Možná mi to připomíná sólovou tvorbu Ala Cisnerose. Jediná škoda je, že Naam vzali jednu píseň z vlastní desky Vow. Jinak by to bylo za plný počet bodů.
Následující kraut space rockové White Hills ovšem pasuju na překvapení týdne. Alanova psychedelická snídaně pro 21. století? Ok, to asi přeháním. White Hills si v dlouhatánské písni They ́ve got blood...like you ́ve got blood (alternative version) vystačili s jedním jediným klávesovým tónem, kolem kterého nechávají za hypnotických perkusí proplouvat desítky podivných nástrojů a samplů. Muzika skvěle pracuje a s gradující atmosférou se zarývá stále víc pod kůži. Tohle je šamanskej rituál uprostřed hustý opiový mlhy aneb dokud nejsi členem kmene, nejsi nic. Jednoduchý a přitom tak účinný! White Hills mě dostali.
Black Rainbows přicházejí v pravý čas jako příjemné osvěžení. Trio z Itálie se totiž nenechává unášet atmosférou a rovnou do vás napere s přehledem zmáknutý stoner rock. Při vší úctě je ale na hony cítit, že kapela až příliš obdivuje legendární Nebulu. Nebula sice je na odpočinku a trůn je tedy volný, ale proč poslouchat kopírku? Ačkoliv zahrané je to dobře.
To nejlepší nakonec? The Flying Eyes je kapela, kterou od desky Lowlands považuju za naprosto geniální úkaz současné psych rock scény. Na starších deskách vykrádali až moc okatě 60s kapely a především The Doors, ale právě od Lowlands kráčejí vlastní cestou – na jednu stranu stále čpí řádným retro odérem, ale zároveň dokážou působit jako současná kapela. A přitom hrají prostě a jednoduše obyčejné písničky. Dva songy zde vnímám jako pomyslný bonus k Lowlands. Náladou totiž přesně k poslednímu albu pasují. Takže za mě super. Nechtěli by kluci prodat trochu svého talentu? Spoustě kapel by stačilo i deset deka. The Flying Eyes zkrátka nelze nemilovat.
Co říct závěrem? Naam předvedli slušný výkon, White Hills přímo překvapili, Black Rainbows si nebudu za pár dní pamatovat, za to o The Flying Eyes těžko řeknu něco špatného. Za mě dobrý! Text vyjde/vyšel na psychedelic.cz
MIMOCHODEM! The Flying Eyes se znovu ukážou v Česku. Na strahovský Sedmičce zahrajou 6. října 2014! FB event je ZDE!
Suverénní výstřel přímo do vesmíru. Tohle jsou Kikagaku Moyo z Japonska. Instrumentálně a skladatelsky dospělá kapela, která na EP z loňského roku servíruje půlhodinku perfektně vyzrálého psychedelic rocku. Vtip je v tom, že jde o debut kapely, která vznikla teprve v létě 2012.
Kikagaku Moyo (v japonštině geometrické vzory) prezentují pouze pět písní, ale vzhledem k bohatému rejstříku výrazových prostředků nebudete mít pocit, že vám něco schází. Od křehkého hippie folku s půvabnou flétnou v úvodní Can you imagine nothing? se bez povšimnutí přesunete k repetitivnímu krautrocku v druhé písni Zo No Senaka, která svým acid bluesovým závěrem připraví půdu pro třetí a nejchytlavější Tree Smoke – zde pro změnu kreslí dominantní linku sitár. Vzápětí se z vod nejklidnějšího ambientu ve čtvrté písni Lazy Stoned Monk dostanete až k monumentální halucinaci v závěrečné Dawn.
Nechce se mi věřit, že takhle hraje „začínající“ kapela na své první nahrávce. Kikagaku Moyo vědí přesně, co a jak chtějí hrát. Kapela naprosto svobodně přeskakuje od žánru k žánru, zároveň však dokáže celé kolekci vtisknout společného ducha. Výsledný efekt? Epochální!
Pokud jste někdy při brouzdání historií světového rocku narazili na legendární (a neprávem opomíjené) Flower Travelling Band nebo jejich kolegy Far East Family Band; případně pokud uctíváte alba Meddle a A Saucerful Of Secrets, ale zároveň chcete podobnou hudbu slyšet v novém svěžím balení, Kikagaku Moyo vás nezklamou.
Jakákoliv hudba s větší než malou dávkou psychedelie je zrádná. Mezi kvalitní vesmírnou halucinací a bohapustým mlácením prázdné slámy je extrémně tenká hranice. Kikagaku Moyo protancovali bezstarostně tou první kategorií.
Včera jsem viděl Rose Windows na Sedmičce. Strašně moc jsem se na koncert těšil, protože jsem si jejich debutový (!) album zamiloval. Nadějná kapela se Seattlu a na Sub Popu. Nakonec to ale nefungovalo, jak bych očekával.
Pokud dělaj koncert Silver Rocket, vždycky si poslechnu, o co se jedná. Protože se to prostě vyplatí - SR maj čuch na zajímavou muziku. A určitě v tom nebudu sám. Pro SR musí bejt fajn, že si vychovali jádro oddanejch návštěvníků, který přijdou na koncert, ať už je to noise nebo hipízárna.
Myslím, že právě status Silver Rocket má nemalej podíl na tom, že uprostřed léta zamířilo na Sedmičku tolik lidí - nevím, kolik jich bylo, třeba sto? Ale abych nekřivdil kapele, na Sedmičku přišlo taky tolik lidí, protože Rose Windows jsou zkrátka geniální. Z desky zněj úchvatně - obrovská zásobárna úchvatnejch nápadů, hipízárna jak blázen a přitom strašně současný, precizní aranžerská práce, která dokázala propojit dvě kytary, flétnu a hammondky, a to všechno se špičkovou produkcí Randala Dunna, kterej myslím dělal kapely typu Goatsnake, Sunn O))), Boris apod. (docela úlet).
Každopádně naživo...to na mě moc nefungovalo. Jasně všechno perfektně zahraný a zazpívaný (klobouk dolů před zpěvačkou), ale nějak mě to nechytlo. Teda... bavilo mě to, ale nenakopalo mi to zadek, jak jsem v hloubi duše předpokládal. Možná jsem měl jen obrovský očekávání po té, co jsem si zamiloval album. Možná to bylo absencí předkapely, která by mě "rozehřála". Možná to bylo vlažným začátkem songů z EP, který nemám naposlouchaný. Možná to bylo tím, že naživo měli o něco jinačí zvuk než z desky (ale přehraj tak skvěle produkovanou desku na 100% že jo...). Možná to bylo tím, že jsem si to album úplně nenaposlouchal celkově. Možná to bylo mou únavou. No nevím. Prostě ta chemie nezafungovala, nějak jsme se s Rose Windows nemohli sejít na stejný vlně. Nicméně zas musím uznat, že když zahráli Wartime Lovers nebo Native..., měl jsem trošičku husí kůži. Tak možná si to příště víc nastudovat, nemít nějaký přehnaný představy a přijmout to tak, jak to je? Třeba.
Kdo ví, třeba až se uvidíme příště, budeme si rozumět líp, hm? Každopádně jsem hned po koncertě zamířil z deskám, protože mít tak suprovou muziku ve sbírce vinylů považuju za bezpodmínečně nutný. Tak aspoň že tak...
Pokud nějaká oblast stojí za nekonečný zkoumání po hudební stránce, pak je to určitě východní pobřeží USA a města jako Washington, Boston nebo New York. Z těhlech měst pochází pár mých velmi oblíbených interpretů: Ted Leo, French Toast, Fugazi atd. A fascinuje mě provázanost zdejší....asi scény (?!).
Zleva: James Canty, Amy Farina a Ted Leo. Konec devadesátek jak lusk
Ted Leo má kapelu Ted Leo and the Pharmacists. V této kapele
s ním hraje James Canty, což je rovněž kytarista z mých oblíbených
French Toast (a taky The Make-up atd.). Minimálně jednu desku The Pharmacists produkoval
Jamesův bratr Brendan Canty, což je jinak bubeník Fugazi. Ve Fugazi hraje Ian
MacKaye. Přítelkyně Iana je Amy Farina, která hrála na bicí v The Pharmacists
na úplným začátku. Tehdy tam hrála také Jodi V.B., jinak přítelkyně Teda Lea,
která má jinak za sebou zkušenost v kapele The Secret Stars, kde hrála s Geoffem
Farinou, což je starší bratr Amy Fariny. Ten zas hrál pro změnu v Karate. A letos jsem ho viděl v kavárně
Potrvá naživo. Jako jedinýho z celý týhle plejády super muzikantů.
Prozatím.
Nezajímavý zapadákov, neustálé horko a všude okolo jen poušť. To je ve zkratce Palm Desert. Podobných měst najdete v Kalifornii spoustu. Přesto zrovna zde byla napsána jedna zásadní kapitola rockové historie.
Na přelomu 80. a 90. let to tady skutečně žilo. Tamní undergroundová scéna, až příliš vzdálená aktuálním trendům z Los Angeles nebo San Diegu, produkovala obdivuhodné množství originálních kapel, pro které se časem vžilo označení desert rock. Osobitý mix hard rocku, blues, psychedelie, heavy metalu sežehnutý žhavým kalifornským sluncem se zrodil doslova a do písmene uprostřed pouště, kam všechny místní kapely vyrážely na mnohahodinové hudební orgie.
Je otázkou, kdo celý fenomén takzvaných „generator parties“ odstartoval. Rozhodně si ale můžeme být jistí, že nemalou roli v tom sehrál nezmar Mario Lalli, kterému se někdy říká praotec desert rocku. Tenhle korpulentní chlápek v polovině osmdesátých let hrál v prvních pouštních kapelách vůbec a výrazně tak ovlivnil hudební dění v Palm Desert nadlouho dopředu. Jeho první projekt nesl jméno Across The River. Právě u této kapely to všechno začalo.
Přesný start Across The River je zahalen tajemstvím (nebo se spíš ukrývá v mlžném alkoholově drogovém oparu). Prameny se však většinou shodují na letopočtu 1984. Z dnešního pohledu se zde sešla bez debat legendární sestava: Mario Lalli (Yawning Man, Fatso Jetson, Ten East atd.), Scott Reeder (The Obsessed, Kyuss, Nebula), Alfredo Hernandez (Kyuss, Yawning Man) a Mark Henderson. „Byli jsme silně ovlivněni kapelami jako Mountain, Black Sabbath, Budgie, Motorhead, Hawkwind, ale taky zvukem hardcore/punku a kapel typu Black Flag nebo DOA. Psal se rok 1984 a nikdo v našem věku nehrál jako my,“ popisoval později Lalli.
Across The River přišli s něčím, co v tehdejší době nebylo zrovna in. Protože žádná stoner scéna ještě neexistovala, koncertovali s punkovými kapelami z SST, labelu kytaristy Black Flag Grega Ginna. Ostatně v podobné pozici byl tehdy i Wino s The Obsessed a Saint Vitus. „V týhle scéně jsme se cítili dost mimo, ale lidi to celkem brali, pankáči i metalisti měli určité pochopení pro naši alternativu, kterou bylo těžké vůbec někam zařadit,“ vzpomínal Lalli. Určitě i z nedostatku koncertních příležitostí kapela velmi často vyrážela na nekonečné jamy a zároveň divoké party doprostřed party.
Každopádně Across The River moc koncertů odehrát nestihli. Kapela zanikla pravděpodobně v roce 1986. V tom samém roce totiž vznikli Yawning Man, kde se angažovali dva členové Across The River. Je proto celkem jisté, že Across The River skončili právě v této době. Nezanechali po sobě žádnou oficiální nahrávku. Při delším pátrání lze narazit na informaci, že kapela plánovala vydat na značce SST debutovou desku. Album s pracovním názvem Live At County Line ale nakonec nevzniklo. Údajně se však dochoval bootleg, který je ale k nenalezení.
Víc se toho o kapele nedá zjistit. Na jedno však pamětníci jejich koncertů nezapomněli dodneška. Internet je plný historek tom, jak Across The River na své koncerty brali vosí hnízda, která pak umisťovali kolem pódia. Šlo o svérázné testování publika – kdo vytrval i přes nebezpečí vosího bodnutí, ten prokázal skutečnou oddanost kapele. „Jo, využívali jsme na koncertech i chřestýše, pukavce, slzný plyn. Chtěli jsme zjistit, kdo jsou naši real fans,“ okomentoval to suše Lalli.
Součástí tohoto seriálu by měla být rubrika ve stylu „album, které byste měli znát“. V tomto případě ale budeme muset udělat výjimku. Across The River žádnou desku nemají, nejčastěji na internetu objevíte jejich jedinou píseň „N.O.“ z nevydaného dema z roku 1986. Jasně, přesně tenhle song oživili Kyuss o osm let později na desce Welcome To Sky Valley.
Představte si to. Devadesátky pomalu končej a uprostřed zapadákova v Anglii dvě kamarádky Katherine Blamire a Jessica Davies sní o tom, že jednou opustí rodný město a objeví vysněný svět Ameriky. Kdyby tak věděly, že v roce 2010 se jejich sny začnou realizovat založením kapely Smoke Fairies. Díky kapele teď žijí střídavě v New Orleans a Vancouveru, jezdí a hrají po celém světě a nahrávají s Jackem Whitem. Not bad, huh?
Je to hotovej pohádkovej příběh. K pohádce nemá daleko ani samotná hudba Smoke Fairies. Můj osobní favorit je deska Blood Speaks. Když se potřebuju zastavit a zklidnit, když potřebuju vypnout, ale zároveň mám chuť NĚCO poslouchat, pustím si Smoke Fairies.
Smoke Fairies jsou osobitá folkařina načichlá odérem 60. let a garážový muziky. Pravda, na Blood Speaks se zas toho tolik neodehrává. Chápu to jako záměr - jakmile jednou narazíš na zlatou žílu nosnýho motivu, není třeba kopat jinde, no ne?! V jednoduchosti jsou SF tak krásný. Zúčastněný muzikantky vědí, jak melodie rozvíjet, jak pracovat s dynamikou a hlavně jak své klidné písně prošpikovat spoustou nenápadných aranží, které atmosféru vygradují a nenarušují.
Smoke Fairies naplňujou přesně ten koncept, který je mým cílem i ve vlastní kapele: na první poslech slyšíte obyčejnou píseň jen tak hozenou do placu, ale ve skutečnosti se za tím skrývá soustava do detailů promyšlených muzikantských tahů. Well done!
Hudba, která si neříká krautrock mapuje krátké, ale o to intenzivnější dějiny německé hudební scény, která na přelomu 60. a 70. let dala světu kapely jako Kraftwerk, Can nebo Ash Ra Tempel. Musím přiznat, že příběh pro mě doposud neznámé kapitoly rokenrolu mě docela pohltil.
Jak autor Petr Ferenc píše hned v úvodu, k explozi kreativity nemohlo v té době dojít jinde než právě v Německu. Poválečná mládež se v kulisách válkou poznamenaných měst vyrovnávala s historickými hříchy svých rodičů – povětšinou tak, že odmítala cokoliv, co bylo tradičně německé, protože tradiční = nacistické. Živnou půdu mezi mladými naopak nacházela předválečná avantgarda a levicové myšlenky. To vše se míchalo s rockovou revolucí, která se sem valila ze Západu za doprovodu filozofie hippies a vnímání ovlivňujících drog. „Sečtěte Beatles, LSD, pozdního Marxe a experimenty Karlheinze Stockhausena a vyjde vám krautrock,“ trefně poznamenal publicista Karel Veselý.
Fakt, že krautrock v podstatě nikdy neexistoval, teď nechme stranou. To vám koneckonců vysvětlí sám autor (sám častěji užívá termín "kosmische Musik"). Podstatné je, že v Německu se rozpohybovala hudební scéna a začalo vznikat umění nezatížené zažitými schématy a hledající nové výrazy. Ferencova kniha nabízí unikátní pohled do světa, kde nové zvukové objevy byly dílem chaosu a drog stejně jako promyšleného zvukového inženýrství; do světa, který byl ovlivněn novými technologiemi (především syntezátory) a současně nové technologie ovlivňoval.
Vzhledem k obtížné definici krautrocku Petr Ferenc zúžil výběr interpretů na ty, kteří odmítli kopírování západních vzorů a po celou kariéru se snažili být originální. Mezi ty nejzásadnější umělce tak autor počítá Amon Düül, Can, NEU!, Kraftwerk, Ash Ra Tempel, Faust, Popol Vuh, Cluster, Tangerine Dream a Klaus Schulze. Žádné ze jmen nešidí, naopak mu věnuje patřičný rozsah s podrobným rozborem původu a motivace jednotlivých členů, počátky a vývoj kapely. Všichni audiofilové si přijdou na své v momentě, kdy dojde na rozbor desek - Ferenc evidentně patří k těm "bláznům", kteří si dávají tu práci detailně definovat každou píseň každé desky. To ostatně není na škodu, protože v dosti nepřehledné diskografii takových Can je takový popis jen ku prospěchu věci.
Autor navíc prokládá své dílo kapitolami, které zasazují věci do kontextu, což je velké plus. Čtenář tak lépe pochopí evoluci určitých kapel. V tomto ohledu je zajímá odbočka o původu elektronické hudby nebo o ideologii, že umělec není nutně, kdo "něco umí", ale zkrátka ten, kdo činí. Doslova jako zjevení na mě zapůsobil profil Karlheinze Stockhausena - člověk, který šel až za hranice možného.
Takzvaný krautrock, zpočátku vysmívaný pseudožánr, se nakonec stal nejvýznamnějším příspěvkem Německa do historie rocku. Jde však o mnohotvárný fenomén, který určitě nebylo jednoduché podchytit. Autorovi se to však podle mého názoru povedlo velmi dobře. Ideální čtivo na dlouhé zimní večery pro všechny hudební archeology, kterým tato pozoruhodná kapitola rockových dějin doposud unikala.
-----------------
440 stran, hromada ilustrací, báječný čtení za čtyři kila, vydal Volvox Globator. Knihu seženete například zde. Já jí kupoval v Rekomandu.
Wooden Shjips vydali novou desku. V minulosti vám tohle sdělení mohlo
stačit, v nehybném vesmíru tohoto specifického kvartetu se totiž téměř
nic neměnilo. Čtvrté album Back To Land je však o poznání jinde. Navíc
možná máme tu čest s nejlepší deskou v historii kapely.
Na první poslech zůstalo všechno při starém. Wooden Shjips se i na
novince drží osvědčených ingrediencí, ze kterých vařili psychedelickou
mlhu už na předešlých deskách. Zbožné uctívání garážového blues,
psychedelie, kraut rocku, space rocku v kombinaci s fuzz kytarou a v
řádně minimalistickém pojetí – tohle všechno najdeme i na Back To Land.
Při podrobnějším zkoumání je ale patrné, že kapela prošla určitou
evolucí.
Erik "Ripley" Johnson
Zaprvé se vyvinul zvuk. Své halucinogenní řemeslo kapela jakoby
vytáhla na čerstvý vzduch a dopřála mu také trochu denního světla.
Výsledkem je zdaleka nejprosvětlenější (rozuměj zvukově nejčistší) album
v diskografii Erika „Ripleyho“ Johnsona a spol.
Jistých změn doznala i samotná hudba, která „swinguje“ víc než
kdykoliv předtím. Umanutě repetitivní rytmus ve svižném tempu povyšuje
minimalistické drone rockové písně na sbírku totálních opiátů, které by
se měly podávat jen na předpis. Osobní hity? Nejvíce mě uhranuly písně
In The Roses a Other Stars, ale nakažlivá je vlastně celá deska.
V některých momentech se neubráníte dojmu, že něco podobného už znáte
od Can, Neu!, Hawkwind, Velvet Underground nebo Modern Lovers. Na
druhou stranu má kapela moje sympatie, protože nikdy nepředstírala, že
by objevovala Ameriku. Ke své inspiraci se hrdě hlásí.
Jednolitou zkouřenou atmosféru trochu rozbíjí závěrečná Everybody
Knows, která jakoby vypadla z diskografie Crazy Horse. Postrádá typický
mlžný opar a je to vlastně obyčejná písnička. Po nějaké době jsem ale
tenhle song přijal jako dokonalou tečku za dokonalým albem. Kdo ví,
třeba je to předzvěst budoucího směřování kapely…
Celkově to u mě Wooden Shjips znovu vyhráli. Za pomocí minimálních
prostředků dosáhli maximálního účinku. Navíc svůj sound posunuli
k elegantnímu kompromisu, který by mohl uspokojit staré fanoušky a
přitáhnout nové. Neznám tolik kapel, které si s třemi akordy dokážou
poradit lépe.
