Sobota. Stále Valada. Stále Reverence. Festival se přehoupl do druhýho dne.
Do areálu ráno nechtěli pouštět, takže jsem si krátil chvíli někde ve stínu sumírováním, co všechno zajímavýho hrálo den předtím. Hlavu mi ovšem zaměstnávaly myšlenky na něco úplně jinýho. Portugalci, kterých je tu celkem logicky naprostá většina, jsou největší kliďasové na světě. Chci tím říct, že ať už byla kterákoliv pozdně noční (brzce ranní) hodina, nenarazil jsem ani na jednoho ožralu, kterej by přehnaným veselím ohrožoval svý okolí. I v kempu bylo všechny tři noci naprostý ticho. V pět ráno se mi tenhle stav věcí přišel až podezřelej.
Negativum celý týhle věci bylo ovšem vidět pod pódiem. Na všechny kapely se tu reagovalo potleskem. Tady menším, támhle zase větším. Ale to bylo tak všechno. Pokud šlo o místní kapelu, byly reakce sice o něco vzrušenější, ale žádnej riot jste čekat nemohli. Nějaký eklatantní pád z pódia do lidi byl sen z jinýho vesmíru. Docela zvláštní.
Tu přílišnou slušnost do určitý míry vyvažoval počet lidí, který jsem tu viděl šňupat kokain. Hustota bílejch nosů na metr čtvereční byla řek bych docela nadprůměrná. Ale všechno v klidu.
Hawkwind, A Place To Bury Strangers, ale hlavně Moon Duo
Program měl v sobotu asi hodinu a půl skluz. Časy na vytištěným programu tak neplatily a vznikl v tom (alespoň pro mě) slušnej guláš. Kdo se na pódiu vyloženě nepředstavil, toho jsem z programu nedešifroval. Stejně jako předcházející den i v sobotu vyplnily odpolední program především méně známý a dost často místní kapely.
Z odpoledne mě zaujali akorát Angláni Mugstar, který předvedli suverénní krautrock s jasným odkazem na Can, NEU!, ale i třeba Sonic Youth. Všichni, kdo mají rádi Oneidu nebo Carlton Melton, si v tomhle případě přišli na svý. Stejně tak mě zaujali mírní borci The Quartet Of Woah!, který dokázali publikum skutečně vybláznit, což jsem snad viděl poprvé za celej festival. Jejich záliba ve Foo Fighters celkem fungovala. A kytaristovi za Airline 3P dávám malý bezvýznamný plus.
Nicméně poučenej z předchozího vyčerpávajícího dne jsem k sobotní produkci přistupoval s patřičnou námořnickou rozvahou, což volně přeloženo znamená, že jsem dost podstatnou část kapel jednoduše prošvihnul.
Nejzajímavější spektákly se v sobotu odehrály až večer na hlavním Reverence pódiu. Jestli tuhle impozantní stage někdo skutečně rozštípal, pak to byli A Place To Bury Strangers z New Yorku. Ke kapelám s podobně „duchaplnýma“ názvama přistupuju a priori s nedůvěrou, ale APTBS si mě fakt získali. Ani ne tak svou hudbou, ale svým přístupem. Tomuhle noise rockovýmu triu stačila jen půlhodinka k totální destrukci. Vrcholem byl kytaristův výstup, když přesunul svý kytarový boxy na kraj pódia a připevnil k nim všechny možný mikrofony, který na stagi našel. Ta starost o to, abychom si hluk náležitě užili s kapelou, byla svým způsobem až kouzelná haha. Nemělo to chybu. Nebezpečnej rokenrol stále existuje, víra v lidstvo byla obnovena.
Neřízený střely APTBS mě ovšem hodili do jinýho módu. Celej víkend jsem poslouchal spacerockově zádumčivý kapely a najednou tahle anihilace. Soustředit se na další kapely tak bylo dost obtížný. Možná proto to u mě odsrali následující Psychic TV. Legenda, kterou tu mělo na tričkách nemálo lidí, mě jednoduše nudila.
Následující Hawkwind byli ovšem jiný kafe. Legenda nad legendy, kapela, co podle mě definovala space rock, bez jejíž existence by dobrá polovina zde vystupujících ani neexistovala. Alespoň si to myslím. Na jejich setu mě hodně bavila vizuální složka, která hudbu skvěle doplňovala. Navíc u každé písně ukázala obal desky, ze který se právě hrálo. Pro všechny, který se v bohatý diskografii příliš neorientují, to tak bylo skvělý vodítko. Ke konci zahráli první dva songy z Warrior On The Edge Of Time. Výborný a tečka!
Hned po nich následovali The Black Angels. Mám hodně rád jejich desku Indigo Meadow z loňskýho roku, ale tady mě to bůhvíproč příliš nechytlo. Všechno skvěle zahraný, dokonce došlo i na několik hitů ze zmíněný desky, ale nějak to nefungovalo. Možná mi k TBA pasuje víc klub typu Lucerna Music Baru než obrovská stage. Nevím. Nebo jsem možná byl už moc zmlsanej? Za posledních 24 hodin jsem viděl tolik super kapel, že si můžu dovolit mávnout nad TBA rukou? Kdo ví…
Reverence pódium se následně opět uzavřelo a program se vrátil na malý pódia. Tak nějak jsem doufal, že díky tý pauze se ten celodenní skluz vyrovná, ale opak byl pravdou. Čekání na Moon Duo se tak výrazně protáhlo, takže na ně došlo až v pět ráno. I tak realita nakonec překonala veškerá očekávání. Boční projekt Erica Ripleyho Johnsona (Wooden Shjips samozřejmě) a jeho přítelkyně Sanae Yamady se rozrostl o regulérního bubeníka, kterej tomu dodal neskutečnej drajv. Mám to z desek dost naposlouchaný, živě a ještě s bubeníkem to ovšem bylo docela jiný maso. Svejch čtyřicet pět minut využili do mrtě. A početnej dav pod pódiem to náležitě ocenil. Dost možná pro mě nejlepší kapela festivalu. Prostě to nejlepší nakonec.
Víc už jsem nebyl schopnej vstřebat. Ještě si pamatuju na jednu dvě písně The Oscillation, ale velmi záhy jsem upad do komatu. Žádnej patetickej závěr nebude, trhněte si…Příští rok jedu znova! Konec.
 |
| A Place To Bury Strangers @ Reverence |
Negativum celý týhle věci bylo ovšem vidět pod pódiem. Na všechny kapely se tu reagovalo potleskem. Tady menším, támhle zase větším. Ale to bylo tak všechno. Pokud šlo o místní kapelu, byly reakce sice o něco vzrušenější, ale žádnej riot jste čekat nemohli. Nějaký eklatantní pád z pódia do lidi byl sen z jinýho vesmíru. Docela zvláštní.
Tu přílišnou slušnost do určitý míry vyvažoval počet lidí, který jsem tu viděl šňupat kokain. Hustota bílejch nosů na metr čtvereční byla řek bych docela nadprůměrná. Ale všechno v klidu.
Hawkwind, A Place To Bury Strangers, ale hlavně Moon Duo
Program měl v sobotu asi hodinu a půl skluz. Časy na vytištěným programu tak neplatily a vznikl v tom (alespoň pro mě) slušnej guláš. Kdo se na pódiu vyloženě nepředstavil, toho jsem z programu nedešifroval. Stejně jako předcházející den i v sobotu vyplnily odpolední program především méně známý a dost často místní kapely.
Z odpoledne mě zaujali akorát Angláni Mugstar, který předvedli suverénní krautrock s jasným odkazem na Can, NEU!, ale i třeba Sonic Youth. Všichni, kdo mají rádi Oneidu nebo Carlton Melton, si v tomhle případě přišli na svý. Stejně tak mě zaujali mírní borci The Quartet Of Woah!, který dokázali publikum skutečně vybláznit, což jsem snad viděl poprvé za celej festival. Jejich záliba ve Foo Fighters celkem fungovala. A kytaristovi za Airline 3P dávám malý bezvýznamný plus.
Nicméně poučenej z předchozího vyčerpávajícího dne jsem k sobotní produkci přistupoval s patřičnou námořnickou rozvahou, což volně přeloženo znamená, že jsem dost podstatnou část kapel jednoduše prošvihnul.
Nejzajímavější spektákly se v sobotu odehrály až večer na hlavním Reverence pódiu. Jestli tuhle impozantní stage někdo skutečně rozštípal, pak to byli A Place To Bury Strangers z New Yorku. Ke kapelám s podobně „duchaplnýma“ názvama přistupuju a priori s nedůvěrou, ale APTBS si mě fakt získali. Ani ne tak svou hudbou, ale svým přístupem. Tomuhle noise rockovýmu triu stačila jen půlhodinka k totální destrukci. Vrcholem byl kytaristův výstup, když přesunul svý kytarový boxy na kraj pódia a připevnil k nim všechny možný mikrofony, který na stagi našel. Ta starost o to, abychom si hluk náležitě užili s kapelou, byla svým způsobem až kouzelná haha. Nemělo to chybu. Nebezpečnej rokenrol stále existuje, víra v lidstvo byla obnovena.
Neřízený střely APTBS mě ovšem hodili do jinýho módu. Celej víkend jsem poslouchal spacerockově zádumčivý kapely a najednou tahle anihilace. Soustředit se na další kapely tak bylo dost obtížný. Možná proto to u mě odsrali následující Psychic TV. Legenda, kterou tu mělo na tričkách nemálo lidí, mě jednoduše nudila.
Následující Hawkwind byli ovšem jiný kafe. Legenda nad legendy, kapela, co podle mě definovala space rock, bez jejíž existence by dobrá polovina zde vystupujících ani neexistovala. Alespoň si to myslím. Na jejich setu mě hodně bavila vizuální složka, která hudbu skvěle doplňovala. Navíc u každé písně ukázala obal desky, ze který se právě hrálo. Pro všechny, který se v bohatý diskografii příliš neorientují, to tak bylo skvělý vodítko. Ke konci zahráli první dva songy z Warrior On The Edge Of Time. Výborný a tečka!
Hned po nich následovali The Black Angels. Mám hodně rád jejich desku Indigo Meadow z loňskýho roku, ale tady mě to bůhvíproč příliš nechytlo. Všechno skvěle zahraný, dokonce došlo i na několik hitů ze zmíněný desky, ale nějak to nefungovalo. Možná mi k TBA pasuje víc klub typu Lucerna Music Baru než obrovská stage. Nevím. Nebo jsem možná byl už moc zmlsanej? Za posledních 24 hodin jsem viděl tolik super kapel, že si můžu dovolit mávnout nad TBA rukou? Kdo ví…
Reverence pódium se následně opět uzavřelo a program se vrátil na malý pódia. Tak nějak jsem doufal, že díky tý pauze se ten celodenní skluz vyrovná, ale opak byl pravdou. Čekání na Moon Duo se tak výrazně protáhlo, takže na ně došlo až v pět ráno. I tak realita nakonec překonala veškerá očekávání. Boční projekt Erica Ripleyho Johnsona (Wooden Shjips samozřejmě) a jeho přítelkyně Sanae Yamady se rozrostl o regulérního bubeníka, kterej tomu dodal neskutečnej drajv. Mám to z desek dost naposlouchaný, živě a ještě s bubeníkem to ovšem bylo docela jiný maso. Svejch čtyřicet pět minut využili do mrtě. A početnej dav pod pódiem to náležitě ocenil. Dost možná pro mě nejlepší kapela festivalu. Prostě to nejlepší nakonec.
Víc už jsem nebyl schopnej vstřebat. Ještě si pamatuju na jednu dvě písně The Oscillation, ale velmi záhy jsem upad do komatu. Žádnej patetickej závěr nebude, trhněte si…Příští rok jedu znova! Konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat