Napadlo mě napsat report o Valadě...když už jsem tam byl že jo...
Valada. Miniaturní vesnice zhruba hodinu cesty od Lisabonu proti proudu řeky Tejo. Tenhle kousek pustý země přilákal v polovině září letošního roku osm tisíc lidí. Důvod? Psychic TV, Electric Wizard, White Hills, Graveyard, Red Fang, The Black Angels, Naam…a desítky dalších psychedelic / stoner / doom kapel. Potenciálně epochální víkend dostal název Reverence festival. Byl jsem u toho.
Woods, Red Fang, Graveyard a ti ostatní…
Na úvod je třeba zmínit, že festivalu předcházel warmup čtvrtek přímo na promenádě u řeky. Hráli třeba Aqua Nebula Oscilator nebo Mars Red Sky (!!!). Ale okouzlen okolím a omámen laciným portugalským vínem jsem se na kapely sprostě vykašlal. Sorry.
Takže pátek… Samotný areál, který vzdáleně připomínal kempy někde na Mácháči, nabízel tři pódia. To největší bylo ovšem určený jen headlinerům a otevíralo až kolem osmi večer. Takže přes den jsme si museli vystačit jen se dvěma „menšíma“ pódiama. Bohatě stačilo. Během dvou dnů se zde totiž v rychlým sledu protočilo více než šedesát kapel. Sice to krásně odsejpalo, ale zkus o tom psát report. Nabušenej lineup se nakonec ukázal jako dobrý „reportážní“ síto: kterou kapelu jsem si později nepamatoval, ta za to prostě nestála.
Pátek odstartoval v pravé poledne a hrálo se až do úplnýho umrtvení v šest ráno (sic). Z celý dne mi v paměti utkvěli místní Kilimanjaro. Medaile za originalitu se v jejich zkušebně sice nerozdávaly, ale heavy rock ala Wolfmother měl naživo koule. Úplně jiným způsobem to taky rozsekal Wooden Wand. One-man-pičus z USA s vizáží řidiče kamionu to početnýmu davu nadiktoval jen svým hlasem a kytarou. Freak folk se tomu neříká pro nic za nic. Zní to dost triviálně, ale naživo to prostě mělo svý prapodivný kouzlo. Co ostatně čekat od člověka, kterej vydává na labelu Young God, že?
Nicméně jestli mi páteční Reverence připsal na seznam oblíbenců nějaké jméno, pak to budou bezpochyby Woods, folková kapela ze Států. Frontman Jeremy Earl má ve svým nezvykle měkkým hlase podmanivou naléhavost, kterou ještě umocňuje citem pro silný a neotřelý melodie. Woods mi zcela nenápadně vpluli do života a určili soundtrack letošního podzimu. Kdykoliv slyším Bend Beyond nebo Sheperd, jsem zpět v Portugalsku. Krása!
Z vedlejších pódií se to ještě valilo ve velkým, ale my jsme už pomalu šetřili síly na největší hvězdy, které měly co nevidět vystoupit na hlavním Reverence pódiu. První The Wytches jsem bůhvíproč prošvih, Swervedriver jsou prý legenda, ale fakt netuším. Klidně mě zabijte. Naživo to stejně nebylo moc zábavný.
To nejlepší mělo teprve přijít – trojice Red Fang, Graveyard, Electric Wizard. Už jen ta představa, že tyhle tři hvězdy hrajou v jeden večer po sobě, mě strašně dostávala. Neuvěřitelný. Někdy kolem devátý se na pódium vyřítili Red Fang. Mám k nim speciální vztah, protože jsem jim spolu s kamarády dělal první koncert v Čechách. Proto jsem byl trochu nervózní, jak to dneska zvládnou (což je mimochodem hrozná blbost, ale nemohl jsem se tomu ubránit). A bez mučení přiznávám, že Red Fang byli zcela jasně největší hvězda večera. S energií odbržděného parního válce zahráli starý osvědčený songy, který ve dvou nebo třech případech proložili písněmi z poslední desky. Zvuk jak prase. Nemělo to jedinou chybu.
Následovali Graveyard, který už dva roky totálně a bezhlavě zbožňuju. Je lepší deska Lights Out nebo Hisingen Blues? Je lepší jedno nebo druhý vaše dítě? Jejich koncert ovšem provázela řada problémů, které mi výsledný dojem trochu zkazily. Zaprvé když se konečně objevili na pódiu (a já byl štěstím bez sebe), nějakým omylem se za jejich zády objevilo obří logo Electric Wizard. Fail! Druhým zádrhelem byl zvuk, který v prvních písních totálně zabíjel kytary. Třetím zádrhelem byla Joakimova kytara, která se zřejmě nechtěla přizpůsobit portugalskýmu podnebí a odmítla zůstat naladěná – s jednou kytarou to prostě nezní. Co se dá dělat. Každopádně zazněly všechny hity včetně Ain´t Fit To Live Here, Buying Truth (Tack och Förlåt), Uncomfortably Numb, Hisingen Blues, Goliath…you name it. Nicméně ty nepříjemnosti ze začátku zůstávají ve vzpomínkách jako nepříjemná pachuť na jazyku. Ale co, tohle bylo teprve druhé rande. Jsem si jistej, že se nevidíme naposledy.
Následovali Electric Wizard. Za možnost vidět tuhle legendu doom metalu by mi nemalej počet lidí v Čechách utrhnul ruce a bůhvíco ještě, ale musím vás zklamat. Mám Electric Wizard celkem rád a jejich Black Masses považuju za geniální soundtrack ke klasickým béčkovým hororům 60. let z dílny Hammer Films (The Devil Rides Out!), ale jejich velkolepá šou na Reverence byla krapet nudná. Typicky „plesnivej“ zvuk z jejich old skool Marshallů se valil impozantně, ale hodinu jsem to zkrátka nevydržel. Možná to bylo tím, že Time To Die, jejich poslední album, zas tolik neznám. Tep se mi lehce zvýšil, když hráli starší věci, to musím uznat. Nevíte, platí ještě, že nehrajou na žádný nástroje, který byly vyrobený po roce 1970??? Svým způsobem půvabná kapela. Jsem rád, že jsem je viděl, ale v žebříčcích nejlepších koncertů roku asi budou v mým případě chybět.
Po Electric Wizard se hlavní pódium opět zavřelo, takže jsme se vrátili zpět k menším pódiím. Ještě byli na programu White Hills, Naam a Cosmic Dead a tuna dalších. White Hills. Kapela mě rozsekala na splitu s Naam a Flying Eyes, ale zároveň jsem vůbec netušil, co od ní můžu naživo čekat. A už tuplem mě zmátlo, když na pódium vylezla prapodivná trojice v kožených kalhotách a posypaná třpytkama. Výsledek byl ovšem epochální. Narvali do lidí nekompromisní haluz v tom nejlepším krautrockovém feelingu. Kdo byl pod pódiem pod vlivem, ten se mohl ocitnout na jiný planetě. S klidem.
Po White Hills jsem to nakonec zabalil. Set Naam v půl čtvrtý ráno jsem už nedal (a zpětně toho lituju, protože to byla jedna z posledních možností je vidět na koncertě…bohužel). A o The Cosmic Dead, který páteční program zavírali v šest ráno, se snad ani nezmiňuju. Uvidíme se druhej den.
Valada. Miniaturní vesnice zhruba hodinu cesty od Lisabonu proti proudu řeky Tejo. Tenhle kousek pustý země přilákal v polovině září letošního roku osm tisíc lidí. Důvod? Psychic TV, Electric Wizard, White Hills, Graveyard, Red Fang, The Black Angels, Naam…a desítky dalších psychedelic / stoner / doom kapel. Potenciálně epochální víkend dostal název Reverence festival. Byl jsem u toho.
Woods, Red Fang, Graveyard a ti ostatní…
Na úvod je třeba zmínit, že festivalu předcházel warmup čtvrtek přímo na promenádě u řeky. Hráli třeba Aqua Nebula Oscilator nebo Mars Red Sky (!!!). Ale okouzlen okolím a omámen laciným portugalským vínem jsem se na kapely sprostě vykašlal. Sorry.
Takže pátek… Samotný areál, který vzdáleně připomínal kempy někde na Mácháči, nabízel tři pódia. To největší bylo ovšem určený jen headlinerům a otevíralo až kolem osmi večer. Takže přes den jsme si museli vystačit jen se dvěma „menšíma“ pódiama. Bohatě stačilo. Během dvou dnů se zde totiž v rychlým sledu protočilo více než šedesát kapel. Sice to krásně odsejpalo, ale zkus o tom psát report. Nabušenej lineup se nakonec ukázal jako dobrý „reportážní“ síto: kterou kapelu jsem si později nepamatoval, ta za to prostě nestála.
Pátek odstartoval v pravé poledne a hrálo se až do úplnýho umrtvení v šest ráno (sic). Z celý dne mi v paměti utkvěli místní Kilimanjaro. Medaile za originalitu se v jejich zkušebně sice nerozdávaly, ale heavy rock ala Wolfmother měl naživo koule. Úplně jiným způsobem to taky rozsekal Wooden Wand. One-man-pičus z USA s vizáží řidiče kamionu to početnýmu davu nadiktoval jen svým hlasem a kytarou. Freak folk se tomu neříká pro nic za nic. Zní to dost triviálně, ale naživo to prostě mělo svý prapodivný kouzlo. Co ostatně čekat od člověka, kterej vydává na labelu Young God, že?
Nicméně jestli mi páteční Reverence připsal na seznam oblíbenců nějaké jméno, pak to budou bezpochyby Woods, folková kapela ze Států. Frontman Jeremy Earl má ve svým nezvykle měkkým hlase podmanivou naléhavost, kterou ještě umocňuje citem pro silný a neotřelý melodie. Woods mi zcela nenápadně vpluli do života a určili soundtrack letošního podzimu. Kdykoliv slyším Bend Beyond nebo Sheperd, jsem zpět v Portugalsku. Krása!
Z vedlejších pódií se to ještě valilo ve velkým, ale my jsme už pomalu šetřili síly na největší hvězdy, které měly co nevidět vystoupit na hlavním Reverence pódiu. První The Wytches jsem bůhvíproč prošvih, Swervedriver jsou prý legenda, ale fakt netuším. Klidně mě zabijte. Naživo to stejně nebylo moc zábavný.
To nejlepší mělo teprve přijít – trojice Red Fang, Graveyard, Electric Wizard. Už jen ta představa, že tyhle tři hvězdy hrajou v jeden večer po sobě, mě strašně dostávala. Neuvěřitelný. Někdy kolem devátý se na pódium vyřítili Red Fang. Mám k nim speciální vztah, protože jsem jim spolu s kamarády dělal první koncert v Čechách. Proto jsem byl trochu nervózní, jak to dneska zvládnou (což je mimochodem hrozná blbost, ale nemohl jsem se tomu ubránit). A bez mučení přiznávám, že Red Fang byli zcela jasně největší hvězda večera. S energií odbržděného parního válce zahráli starý osvědčený songy, který ve dvou nebo třech případech proložili písněmi z poslední desky. Zvuk jak prase. Nemělo to jedinou chybu.
Následovali Graveyard, který už dva roky totálně a bezhlavě zbožňuju. Je lepší deska Lights Out nebo Hisingen Blues? Je lepší jedno nebo druhý vaše dítě? Jejich koncert ovšem provázela řada problémů, které mi výsledný dojem trochu zkazily. Zaprvé když se konečně objevili na pódiu (a já byl štěstím bez sebe), nějakým omylem se za jejich zády objevilo obří logo Electric Wizard. Fail! Druhým zádrhelem byl zvuk, který v prvních písních totálně zabíjel kytary. Třetím zádrhelem byla Joakimova kytara, která se zřejmě nechtěla přizpůsobit portugalskýmu podnebí a odmítla zůstat naladěná – s jednou kytarou to prostě nezní. Co se dá dělat. Každopádně zazněly všechny hity včetně Ain´t Fit To Live Here, Buying Truth (Tack och Förlåt), Uncomfortably Numb, Hisingen Blues, Goliath…you name it. Nicméně ty nepříjemnosti ze začátku zůstávají ve vzpomínkách jako nepříjemná pachuť na jazyku. Ale co, tohle bylo teprve druhé rande. Jsem si jistej, že se nevidíme naposledy.
Následovali Electric Wizard. Za možnost vidět tuhle legendu doom metalu by mi nemalej počet lidí v Čechách utrhnul ruce a bůhvíco ještě, ale musím vás zklamat. Mám Electric Wizard celkem rád a jejich Black Masses považuju za geniální soundtrack ke klasickým béčkovým hororům 60. let z dílny Hammer Films (The Devil Rides Out!), ale jejich velkolepá šou na Reverence byla krapet nudná. Typicky „plesnivej“ zvuk z jejich old skool Marshallů se valil impozantně, ale hodinu jsem to zkrátka nevydržel. Možná to bylo tím, že Time To Die, jejich poslední album, zas tolik neznám. Tep se mi lehce zvýšil, když hráli starší věci, to musím uznat. Nevíte, platí ještě, že nehrajou na žádný nástroje, který byly vyrobený po roce 1970??? Svým způsobem půvabná kapela. Jsem rád, že jsem je viděl, ale v žebříčcích nejlepších koncertů roku asi budou v mým případě chybět.
Po Electric Wizard se hlavní pódium opět zavřelo, takže jsme se vrátili zpět k menším pódiím. Ještě byli na programu White Hills, Naam a Cosmic Dead a tuna dalších. White Hills. Kapela mě rozsekala na splitu s Naam a Flying Eyes, ale zároveň jsem vůbec netušil, co od ní můžu naživo čekat. A už tuplem mě zmátlo, když na pódium vylezla prapodivná trojice v kožených kalhotách a posypaná třpytkama. Výsledek byl ovšem epochální. Narvali do lidí nekompromisní haluz v tom nejlepším krautrockovém feelingu. Kdo byl pod pódiem pod vlivem, ten se mohl ocitnout na jiný planetě. S klidem.
Po White Hills jsem to nakonec zabalil. Set Naam v půl čtvrtý ráno jsem už nedal (a zpětně toho lituju, protože to byla jedna z posledních možností je vidět na koncertě…bohužel). A o The Cosmic Dead, který páteční program zavírali v šest ráno, se snad ani nezmiňuju. Uvidíme se druhej den.
Žádné komentáře:
Okomentovat