Jedno mě na Kikagaku Moyo nepřestává fascinovat. Jak to, že takhle geniálně hraje teprve dva roky existující kapela?! Tihle Japonci prakticky hned po startu vystřelili mezi smetánku současné psychedelické scény. Po dvou nahrávkách předkládají důkaz, že mezi špičku právem patří. Nové album Forest Of Lost Children je na světě a opět je co poslouchat.
Na desce je tentokrát více písní (šest), které mají kratší stopáž. Ze základní zvukový textury kytar, flétny a sitáru se tu opět míchá neuvěřitelně pestrý koktejl. Úvodní Semicircle je jen opatrné nadechnutí před regulérním hitem Kodama, který zní, jako kdyby si základní riff Roadhouse Blues vzali do parády Guru Guru. Obyčejný rockový motiv, který se stále více zamotává do psychedelické pavučiny. Funguje to perfektně. A ten zpěv! Jeho prostá melodická linka a textová repetitivnost je strašně návyková (většinou je tedy v japonštině, takže nerozumím ani slovo). Obecně na desce moc zpěvu není, ale když už se objeví, stojí to vždycky za to.
Další v pořadí je sedmiminutová balada Smoke and Mirrors, která mi strašně moc připomíná dneska tolik provařený Goat (dejte si desku Commune a budete mít jasno). Následující Street of Calcutta je naopak svižnou poctou Hawkwind z období kolem Hall Of The Mountain Grill s patřičným orientálním odérem a dokonalou přípravou na závěrečnou dvojici písní Hem a White Moon. Tyhle písně lepím dohromady, protože je vnímám jako dva díly jednoho příběhu. Zatímco první Hem v nervózním rytmu a s geniálně jednoduchým a zároveň efektním nápěvem by skvěle pasovala do úvodních titulků nějaký sedmdesátkový detektivky, druhá White Moon pro změnu evokuje závěrečný souboj hrdiny s padouchem. Titulky, zatmívačka, konec! Zase jedna perfektně odvedená práce, kterou by mohli ocenit fanoušci Flower Travellin’ Band nebo Far East Family Band (už jsem to psal i v recenzi na jejich starší album – stále platí).
Kikagaku Moyo tak umanutě ignorují žánry a tak skvěle jim to prochází, že osobně nemám ani ponětí, jak Forest Of Lost Children posoudit v kontextu s předchozí tvorbou. Možná je novinka o něco říznější a „hitovější“? Zaujalo mě třeba, jak nesměle tahle deska plná hudebních pokladů vlastně působí. Kapela je hodně v kurzu, její desky se vyprodávají prakticky v den vydání, takže by si asi mohla dovolit rozmáchlá gesta. Ne, Kikagaku Moyo jsou nadále maximálně pokorní a soustředění především na hudbu samotnou. Můj pocit. Celkově tu máme další pestrou a zábavnou žánrovou koláž, ze které ale kapelu bezpečně poznáte. To v dnešní době není málo.
---------------
Recenze vyšla na Psychedelic.cz
Na desce je tentokrát více písní (šest), které mají kratší stopáž. Ze základní zvukový textury kytar, flétny a sitáru se tu opět míchá neuvěřitelně pestrý koktejl. Úvodní Semicircle je jen opatrné nadechnutí před regulérním hitem Kodama, který zní, jako kdyby si základní riff Roadhouse Blues vzali do parády Guru Guru. Obyčejný rockový motiv, který se stále více zamotává do psychedelické pavučiny. Funguje to perfektně. A ten zpěv! Jeho prostá melodická linka a textová repetitivnost je strašně návyková (většinou je tedy v japonštině, takže nerozumím ani slovo). Obecně na desce moc zpěvu není, ale když už se objeví, stojí to vždycky za to.
Další v pořadí je sedmiminutová balada Smoke and Mirrors, která mi strašně moc připomíná dneska tolik provařený Goat (dejte si desku Commune a budete mít jasno). Následující Street of Calcutta je naopak svižnou poctou Hawkwind z období kolem Hall Of The Mountain Grill s patřičným orientálním odérem a dokonalou přípravou na závěrečnou dvojici písní Hem a White Moon. Tyhle písně lepím dohromady, protože je vnímám jako dva díly jednoho příběhu. Zatímco první Hem v nervózním rytmu a s geniálně jednoduchým a zároveň efektním nápěvem by skvěle pasovala do úvodních titulků nějaký sedmdesátkový detektivky, druhá White Moon pro změnu evokuje závěrečný souboj hrdiny s padouchem. Titulky, zatmívačka, konec! Zase jedna perfektně odvedená práce, kterou by mohli ocenit fanoušci Flower Travellin’ Band nebo Far East Family Band (už jsem to psal i v recenzi na jejich starší album – stále platí).
Kikagaku Moyo tak umanutě ignorují žánry a tak skvěle jim to prochází, že osobně nemám ani ponětí, jak Forest Of Lost Children posoudit v kontextu s předchozí tvorbou. Možná je novinka o něco říznější a „hitovější“? Zaujalo mě třeba, jak nesměle tahle deska plná hudebních pokladů vlastně působí. Kapela je hodně v kurzu, její desky se vyprodávají prakticky v den vydání, takže by si asi mohla dovolit rozmáchlá gesta. Ne, Kikagaku Moyo jsou nadále maximálně pokorní a soustředění především na hudbu samotnou. Můj pocit. Celkově tu máme další pestrou a zábavnou žánrovou koláž, ze které ale kapelu bezpečně poznáte. To v dnešní době není málo.
---------------
Recenze vyšla na Psychedelic.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat