Neurosis. na kolena.

Blíží se konec března a já mám asi jasno o koncertu roku 2013. První červencovej den zahrajou v Praze Neurosis. Upřímně v mým žebříčku nejlepších kapel na světě neexistuje moc jmen, který by koncert Neurosis dokázaly překonat. No stejně většina z nich už ani nehraje hehe....

V týhle souvislosti bych rád napsal pár řádků o mým vztahu k týhle neskutečný kapele jménem Neurosis. Předesílám, že nechci psát žádnou chytrolínskou recenzi na jejich tvobu, přesvědčovat vás, jak jsem odborník na jejich tvorbu apod. Má to celkem prostej důvod. Jestli totiž existuje nějakej extra tvrdej šutr na vylámání všech zubů i toho sebechytřejšího hudebního kritika, pak nese jméno Neurosis. Každá deska se natolik vymyká běžnejm standardům svý doby, že není možný na ní uplatnit žánrový škatulky a podobný laciný berličky hudebních rejpalů. Takže ani já se v tom nebudu moudroprdsky vrtat.

Neurosis prostě jsou pro mě jednou z nejvíc hard-listening (jako opak easy-listening, rozumíme?) kapel na světě a nic vám nedaj zadarmo. S hudebním rozborem Neurosis ve stylu "co tím chtěl básník říci..." si můžete tak akorát vystlat pelech svý kočky. Myslim si, že v jejich případě je v tom každej sám za sebe. Každej z nás vstupuje do světa Neurosis jinou bránou a každej z nás tam prochází jinou a ne zrovna příjemnou krajinou. Jak tohle chcete popsat, aby vás okolí stoprocentně pochopilo? Možná proto zásadně nečtu recenze na Neurosis, protože mi stejně nic neřeknou. Vždycky to nechávám přímo na Scottovi a spol., aby mi ukázal další dílek ze skládačky svýho zvláštního vesmíru. Jak to pochopím je už na mě.

Moje první seznámení s Neurosis se jmenuje The Eye Of Every Storm. Rok 2004. Tady to všechno začalo. Osobně věřím, že tahle deska je zhudebněnej déšť. Od jemnýho mrholení až po totální slejvák. Možná to je spojený, že tahle deska působí jako duševní očistec. Smeje to ze mě veškerý sračky všedního života. Žádná deska se v mý duši neprokopala tak hluboko. Klenot mezi mejma životníma deskama. Osobně nesnáším pateticky bláboly, ale v tomhle případě jsem si prostě nemoh pomoct. Neurosis mě zasáhli jako žádná jiná kapela. Howgh.

Siena Root - Different Realities (2009)

Siena Root patřej do rodiny současnejch retro rockovejch kapel, přičemž pro mě osobně patřej v rámci evropský scény mezi absolutní špičku. Jsou ze Švédska (jak jinak) a hrajou krásně zmaštěnej psychedelickej rock. Takže dlouhý vlasy plný vší, vousy (taky plný vší), dřevěný korálky, batikovaný košile, prohulený kaftany a spousta trávy a sluníčka. V jejich přítomnosti mám dost vážný pochybnosti, jestli se náhodou nepíše rok 1968.

Different Realities je hodně rozmáchlý album. Na jinejch nahrávkách jsou Siena Root celkem zdrženliví a jdou takříkajích po obyčejných písničkách, ale na týhle desce naprosto pustili uzdu svý fantazii a prostě nechali svý nástoje volně hrát. ´Možná proto je tahle deska tak strašně návyková...je to prostě takovej dialog s paralelním vesmírem.

První polovina desky šlape v rockový cestičce. I když některý riffy sekaj na hulváta v 7/8 taktu, čímž mi připomínaj geniální (a bohužel i polozapomenutý) Captain Beyond. Jemnější pasáže mi zase dost připomínaj atmosféru ze starejch desek Jethroll Tull, Uriah Heep nebo Doors.

Druhá polovina desky je ale naprostá zabijárna. Stačí vypsat názvy songů a jsme doma: Bairabi, Bhairavi, Ahir Bhairav, Bhimpalasi, Shree, Jog. Tady totiž dominuje sitár a všelijaký podivný orientální cinkrlátka, nicméně s rockovovou rytmickou sekcí. Zní to jako ztripovanej Ravi Shankar v hard rockový kapele. To je extra silnej tabák na kouření.

Přestože Siena Root existujou už delší dobu, koncertů maj pomálu. Takže když se někdy objeví příležitost, radim neprosrat.

Maserati - VII (2012)

Maserati jsou skutečnej fenomén. Jedinečná kapela, ke který se ani na dostřel nikdo nemá šanci přiblížit. Teda z mýho pohledu určitě ne. Ukažte mi jedno jméno, který hraje aspoň trochu podobně. Zamiloval jsem si jejich předchozí desku Pyramid of the sun, která byla vážně super. A miluju i starší věci. Nevzpomenu si na jméno, ale je tam ten obrovskej hit Monoliths. Kromě zvláštních kytar už od začátku ulítávám na jejich strojově přesnejch bubnech, který dřív mistrně obsluhoval Jerry Fuchs, než nešťastně spadnul do výtahový šachty a zabil se...

Každopádně i tak strašný neštěstí dokázali Maserati ustát a loni se vytasili s deskou, která vlastně všechny předcházející položky v diskografii nechává daleko za sebou. Lakonickej název VII je prosím synonymum pro suprový album. Veškerý důležitý ingredience zůstaly zachovaný - zvonivý kytary koketujou s decentní elektronikou. Stabilně nejsilnější zbraň kapely má pořád neměnnou účinnost. Mluvím o rytmice. Jestli nějaká kapela skutečně stojí a padá na rytmický sekci, pak to jsou Maserati. Na týhle muzice se zrno odděluje od plev a ukazuje se, kdo jen trapně frajeří a kdo na to skutečně má. A Maserati na to maj jak sviň. Takhle skvělou basu+buben jen tak neuslyšíte. Oba nástroje jsou sehraný jak siamský dvojčata. Makaj jak nejspohlevější stroje a vytvářej tak veledůležitej základ pro kytarovo-klávesový sonický obrazy. A pozor - v songu Solar Exodus zazní dokonce zajímavej robotickej skorozpěv. No ale největší fór týhle desky je v tom, jak chlapci svoje nápady poskládali za sebe. Všechno na sebe plynule a přirozeně navazuje a já mám důvodný podezření, že VII je koncepční záležitost. Nevím to ale jistě, fyzickou podobu alba nemám, nijak jsem to podrobně nestudoval. Doufám, že si to nastuduju z vinylu nejpozději 14. dubna na Dobešce;) Týhle kapele to prostě maká. Žijeme ve zlatý éře Maserati. A já si to setsakramensky vážím.

 

Eternal Tapestry - A World Out Of Time (2012)

Když někde vidím nápis Thrill Jockey Records, zpozorním. Tenhle label má zvláštně vyvinutý čich na absolutně skvělou muziku. Stylově se točí kolem stoneru, psychedelie, space rocku, folku a bůhvíčehovšehoještě, přitom mi přijde víc punk něž kdejakej true hardcore label. Z jejich katalogu jsem si nejdřív zamiloval Pontiak, následně jsem úplně propadnul Arbouretum a Golden Void. A teď se mě snaží dorazit kapelou Eternal Tapestry. Ok, nebudu se bránit.

Eternal Tapestry jsou z Portlandu, což už samo o sobě bývá zárukou kvality (fakt zvláštní město). Od počátků koketují s psychedelií a space rockem tak, jak ho hráli třeba Hawkwind, ale zároveň si berou něco z Neu, Flower Travelin Band (skvělá japonská kapela, doporučuju), Blue Cheer a podobnejch raritních záležitostí. Všechno chytře smíchali v jednom kotli, ještě to krapet přiostřili tím správným (s největší pravděpodobností zeleným a sušeným) kořením a kosmickej trip je na světě. Jestliže starší desky působily jen jako prostředky k cíli, A World Out Of Time je ten cíl. Co E.T. v minulosti naznačovali, tady ukázali v nejsytějších barvách. Ambietní plochy se prolínaj se soubojem kvílících kytar a bizarní old school elektronikou. Zpočátku to vypadá jako totální chaos, ale když přistoupíte na jejich hru a album budete brát jako celkový koncept, pochopíte ten vtip. 

Eternal Tapestry dali našemu světu vale a začali vyrážet pro inspiraci na cizí planety. Jinak se to vysvětlit nedovedu. I ty největší psychedelický happeningy 60.let vypadaj vedle E.T. jako neškodný čajový dýchánky. Tohle je jasná špička halucinogenního žánru. Strašně moc by mě zajímalo, jak jedna z nejzhulenějších kapel současnosti může znít naživo. Taky by mě to zajímalo z toho důvodu, že E.T. natáčej desky totální improvizací. 

No mám takový tušení, že se o živý kvalitě už brzy přesvědčím.