[LIVE] Erupce @ Nymburk, 28/01/2013

Včera jsem byl svědkem něčeho mimořádnýho. V nymburským divadle se předávala ocenění nejlepším lokálním umělcům za rok 2012. Mezitím vystupovali různí interpreti. Celkem nic moc záležitosti... Na samej konec ale vystoupila kapela Erupce.

Malá odbočka: kapela Erupce byla hardrocková kapela z nymburskýho okresu, která fungovala krátce na začátku sedmdesátých let. Odehrála nějakej ten koncert s Blue Effectem a vyhrála i beatovej festival v roce 1973 - teda pokud se nepletu. Krátce na to se rozpadla....

Na jaře 2012 se tahle kapela dala zase dohromady. Takřka čtyřicet let od posledního koncertu. Sešla se komplet původní sestava kromě bubeníka, kterýho nahradil můj táta. Výslednej dojem ze včerejška? Naprosto suprovej. Výbornej výběr písní - zahráli songy od Deep Purple (Highway star, When a blind man cries, Never before, Maybe Im Leo plus ještě jednu, na kterou si nevzpomenu...) a od Santany (Oye Como Va plus ještě jednu, kterou neznám...). Líbilo se mi i nasazení a cit pro muziku - nic z toho po těch letech nevyprchalo. Co na tom, že sem tam udělali všichni nějakej kiks, pro tu čtyřicetiletou pauzu bych to s klidem omluvil. Osobně jsem se moh dmout pýchou, že táta začal po 25 letech znovu bubnovat a já ho vlastně poprvé v životě viděl hrát na podiu. Samozřejmě v neposlední řadě jsem byl rád, že vidím naživo kapelu, která si během let získala až legendární status. Ovšem nejdůležitější na tom všem je fakt, že jsem koukal na kapelu, která byla stoprocentně uvěřitelná. Těm dědkům jsem prostě moh věřit, že to nedělaj proto, aby se někomu zalíbili, že nemaj žádný přehnaně velký ambice, že je nežene bůhvíjak velký ego. Oni hrajou jednoduše proto, že tu muziku milujou. Upřímný a uvěřitelný.


Poznámka pod čarou:
Včera mě kromě jiného napad další důvod, proč můžu bejt na tátu pyšnej. Jako jeden z mála vysloužilejch muzikantů se nikdy v životě nedopustil hudební prostituce. Nikdy nehrál s klávesovou samohrajkou na svatbách a podobnejch blbostech....Bud hrál zemitej hard rock v kompletní kapele, nebo nehrál vůbec. Nic mezi tím. Hard rock for life!

Jars - A Moveable Feast (2013)

JARS jsou z Moskvy a hrajou od února 2011. Post hardcore? Noise rock? Grunge? Těžko říct, asi je to mix všeho jmenovanýho. Důležitý je, že jim jde hraní pěkně od ruky. Za dva roky dali dohromady dvě kvalitní nahrávky, odjeli dvě evropský turné...Právě z prvního turné je znám osobně. Loni v únoru jsme jim udělali koncert v Nymburce. A byl to fakt suprovej večer. Tehdy s nimi hráli ještě USSSY, což zpětně pokládám za ruskou odpověď na OM a podobný kapely mimochodem...

Vraťme se ale k Jars, v souvislosti s touhle sympatickou kapelou si vybavím především dvě věci:

1) Členové kapely jsou fajn, ale nejradši mám asi Antona, což je kytarista, zpěvák a dejme tomu hlavní skladatel kapely. Je to hodně zvláštní postavička. Má delší mastný vlasy a nosí košile, který patrně nikdy nebyly in. Neustále si udržuje hladinku alkoholu v krvi (snídaně = ledově vychlazený pivo) a je po většinu času spíš takovej zamlklej týpek, u kterýho pochybujete, jestli vůbec umí počítat do pěti. Pak ale vyleze s kytarou na pódiu a hned vidíte jinýho člověka. Na pódiu je strašně dravej a agresivní, je schopnej se naprosto vyždímat...a na konci setu nezapomene mrsknout kytarou do bicích. Sleze z pódia a je zase tichej. Super týpek. Po koncert jsme spolu dávali panáka, když mu přišel na telefon mail. Kouknul na něj a řek mi: "Právě mě asi vyhodili z práce, ale mě to nesere, protože jsem tisíce kilometrů daleko od domova s kapelou na turné..." This is pure rock´n´roll, motherfuckers!

2) JARS přijeli na českej koncert o den dřív. Chtěli totiž obhlídnout vyhlášenej krámek s deskama (Rekomando pochopitelně). Tak jsme se tam uprostřed totální kosy vypravili. Chlapci tam vykoupili veškerý zásoby Sonic Youth, značnou část Dischord kapel....a dál teda nevim. Nenápadně přes rameno jsem sondoval částky za ty desky. Celkem tam JARS nechali nějakých 14 - 15 tisíc. Všichni odcházeli s napěchovanýma krabicema desek. "This is my financial apocalypse," prohlásil Anton. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem u něj viděl úsměv.

No abych to zkrátil tahle kapela mě hodně baví a je mi ctí, že je znám osobně. Aktuálně vydali další desku. A Moveable Feast je o kus agresivnější a svižnější než první album, ale zachovává si charakteristický znaky, kvůli kterejm jsem si JARS zamiloval.

[LIVE]: Eric Chenaux @ Potrvá, 22/01/2013

Čas od času mě baví chodit na koncerty naslepo. Jakože nevim, co bude hrát. Důvod je prostej - ve světě internetu se mi už málokdy stane, že bych si interpreta nemohl "proklepnout" přes bandcamp, youtube nebo facebook. Což má ale negativní důsledek v tom, že přímo na koncertě se tak připravuju o moment překvapení. Takže občas internet úmyslně bojkotuju a jdu se seznámit až koncert.

V úterý 22. ledna hrál v Café Potrvá chlapík jménem ERIC CHENAUX. Záměrně jsem si na netu nepustil jedinou jeho píseň a vsadil na promotérskej čuch Silver Rocket a hezky napsanou pozvánku od mistra Banána. Dámy a pánové, z večera v Potrvá se vyklubal jeden z nejkrásnějších koncertů za poslední dobu.

Jako obvykle jsem přišel pozdě. Na pódiu zrovna ladil kytaru nějakej prošedivělej hromotluk, co si říká UNKILLED WORKER. Doposud jsem neměl tu čest, ale docela mě to zaujalo. Výpověď chlápka, kterej evidentně už v životě nemálo zažil a dokáže to vyjádřit za pomoci kytarovýho vlnobití. Supr. Atmosféru dotváří i příjemně titěrnej (a titěrně příjemnej) prostor Potrvá. Jo, mám to tady rád...

Pak už to bylo jen na Ericovi. Na pódiu se objevuje drobný nenápadný chlapík ve svetříku a brejličkách. Trošku klame tělem - takhle nevypadá rozervanej solo umělec, na jehož ultimátní show tu všichnu čekaj, ale spíš tichej učitel botaniky, co žije ve svým vlastním světě lučního kvítí. Znáte takový typy, ne? Obklopenej řadou chytrejch kytarovejch krabiček a kvákadel, s vřelým úsměvem na tváři prohodí pár nesmělých slov na úvod a hraje první píseň. V tu ránu bych určitě klečel na podlaze, kdybych neseděl na židli. Minimalistický písně křehčí než porcelán a zahraný s obrovským citem a pokorou a přitom po muzikantský stránce úžasný věci, který by těžko zahrál někdo druhej. Naprostý soustředění na každičkej tón a každičkej odstín hlasu, jakoby snad na tom závisela existence tohohle světa. Velmi brzo jsem se stal součástí tohohle mimořádnýho okamžiku. Celou tu půlhodinu (nevim) jsem Erica dokázal sledovat naprosto bez hnutí. Možná jsem si přál, aby vůbec nepřestal hrát. Strašně moc mě to oslovilo, protože to prostě zafungovalo na sto procent: tahle hudba v tomhle místě a v tuhle roční dobu. Nakonec odehrál poslední song, několikrát poděkoval a zmizel mezi lidma. Všimnul jsem si, jak sedí u stolu jakoby nic. Prostě zase ten nenápadnej chlápek z davu.

Naprosto mě to odrovnalo, takže navzdory v podstatě nepřetržitý díře v peněžence jsem běžel pro prachy. Potřeboval jsem si koupit jeho desku. Volba padla na Guitar&Voice. Prodával mi ji sám Eric. Ačkoliv to nemám obvykle ve zvyku, protože mi to přijde moc servilní, musel mu to říct: "You know, that was an incredible show, really, thank you so much..." - "Thank you, thank you so much...," odpověděl a evidentně ho to potěšilo.

Deap Vally, aneb garážovej blues rock může mít svoje královny

Dvě holky z Kalifornie. Jedna hraje na kytaru a zpívá, druhá jí doprovází na bicí. Fungujou od léta 2011 a říkají si Deap Vally. Suma sumárum jeden z nejzajímavějších objevů posledního týdne. Deap Vally si vzali (nebo spíš vzaly) to nejlepší ze zemitosti Black Keys a kytarovejch riffů White Stripes, ale ve výsledku vařily podle sebe...


Deap Vally mají rády blues rock, a to prosím ten nejdřevnější. Jejich hudba je soundtrack starý plesnivý garáže, kde se v hnusným kalifornským dusnu pere omamnej pach benzínu s voňavkami přítomných dam. Muzika je to dravá, neučesaná, neotesaná a drze si razí cestu kupředu, aniž by ovšem porušovala pravidla žánru. Navíc to těmhle holkám fakt věřím, že přesně tahle fuzz kytara a nabroušenej vokál s dunivýma bicíma v pozadí je skutečnej odraz jejich hudebního vkusu...

Je zajímavý, že ani ne po dvou letech existence a prakticky bez pořádné nahrávky - zaznamenal jsem dva singly - se už obě slečny vypravily na turné po Anglii a na pár koncertů z Japonska. Ale proč ne...

Golden Void - s/t (2012)

Dostávám maily od různých bookingových agentur. Ani nestíhám procházet všechny nabídky, je jich prostě tolik a já jsem líná lemra. Ale jakmile posílá něco Vincent z Odyssey booking, obvykle se vyplatí si dát tu práci a mail si pořádně prečíst. Vincent má totiž čuch na zajímavý kapely. Nedávno posílal Golden Void Států, schválně jsem si je poslech....a složil jsem se jak Lego.

Fakt mě to začalo bavit. Po jednom poslechu týhle desky jsem si zcela přesně pamatoval hned několik charakteristických zpěvových linek a kytarových melodií. Úplně jsem tomu propadnul. A přitom to není žádná laciná a prvoplánová muzika, která se vám nabízí jak nejstarší šlapka. Naopak melodie se vůbec nemaj potřebu vetřit do vaší přízně. Jenom tak nevzrušeně plynou kolem vás jakoby to takhle ve světě bylo odjakživa. Tenhle kvartet má svý nástroje v malíku a dost přesně víc, co a kdy sdělit. Především kytara to celý vytáhla hodně nahoru. Golden Void dokážou spustit pěknej stoner rockovej vypalovák, ale jinak se drží v mantinelech zadumanýho psychedelickýho space rocku, ze kterýho podnikaj výlety třeba k jazzu nebo až k folku. Tahle muzika se nadejchala toho zvláštního halucinogeního odéru šedesátejch let, ale s takovou dávkou podmanivý melancholie, že vás to zabrzdí i uprostřed hektickýho dne v centru Prahy. Trochu mi to připomíná mix Hawkwind, když zrovna nebyli na největším tripu století. Ostatně podle songu Hawkwind se kapela Golden Void taky jmenuje. A taky tam hraje Isaiah Mitchell z Earthless...Dobře, říct tyhle dvě věci, moh jsem si celej elaborát ušetřit. Takže tak.  

Ještě jsem chtěl zmínit, co mě na týhle desce baví asi nejvíc. Kromě songu Curve je celý album takový pomalejší a nikam nepospíchá. Přitom vůbec nemám ani na moment pocit, že by se to všechno neúměrně protahovalo a já se nudil. S Golden Void ten čas tak hezky plyne.

Má oblíbená písnička (jedna z mnoha):