REPORT: Reverence Festival 2014 – 2. díl

Sobota. Stále Valada. Stále Reverence. Festival se přehoupl do druhýho dne. 

A Place To Bury Strangers @ Reverence

Do areálu ráno nechtěli pouštět, takže jsem si krátil chvíli někde ve stínu sumírováním, co všechno zajímavýho hrálo den předtím. Hlavu mi ovšem zaměstnávaly myšlenky na něco úplně jinýho. Portugalci, kterých je tu celkem logicky naprostá většina, jsou největší kliďasové na světě. Chci tím říct, že ať už byla kterákoliv pozdně noční (brzce ranní) hodina, nenarazil jsem ani na jednoho ožralu, kterej by přehnaným veselím ohrožoval svý okolí. I v kempu bylo všechny tři noci naprostý ticho. V pět ráno se mi tenhle stav věcí přišel až podezřelej.

Negativum celý týhle věci bylo ovšem vidět pod pódiem. Na všechny kapely se tu reagovalo potleskem. Tady menším, támhle zase větším. Ale to bylo tak všechno. Pokud šlo o místní kapelu, byly reakce sice o něco vzrušenější, ale žádnej riot jste čekat nemohli. Nějaký eklatantní pád z pódia do lidi byl sen z jinýho vesmíru. Docela zvláštní.

Tu přílišnou slušnost do určitý míry vyvažoval počet lidí, který jsem tu viděl šňupat kokain. Hustota bílejch nosů na metr čtvereční byla řek bych docela nadprůměrná.  Ale všechno v klidu.

Hawkwind, A Place To Bury Strangers, ale hlavně Moon Duo

Program měl v sobotu asi hodinu a půl skluz. Časy na vytištěným programu tak neplatily a vznikl v tom (alespoň pro mě) slušnej guláš. Kdo se na pódiu vyloženě nepředstavil, toho jsem z programu nedešifroval. Stejně jako předcházející den i v sobotu vyplnily odpolední program především méně známý a dost často místní kapely.

Z odpoledne mě zaujali akorát Angláni Mugstar, který předvedli suverénní krautrock s jasným odkazem na Can, NEU!, ale i třeba Sonic Youth. Všichni, kdo mají rádi Oneidu nebo Carlton Melton, si v tomhle případě přišli na svý. Stejně tak mě zaujali mírní borci The Quartet Of Woah!, který dokázali publikum skutečně vybláznit, což jsem snad viděl poprvé za celej festival. Jejich záliba ve Foo Fighters celkem fungovala. A kytaristovi za Airline 3P dávám malý bezvýznamný plus.

Nicméně poučenej z předchozího vyčerpávajícího dne jsem k sobotní produkci přistupoval s patřičnou námořnickou rozvahou, což volně přeloženo znamená, že jsem dost podstatnou část kapel jednoduše prošvihnul.

Nejzajímavější spektákly se v sobotu odehrály až večer na hlavním Reverence pódiu. Jestli tuhle impozantní stage někdo skutečně rozštípal, pak to byli A Place To Bury Strangers z New Yorku. Ke kapelám s podobně „duchaplnýma“ názvama přistupuju a priori s nedůvěrou, ale APTBS si mě fakt získali. Ani ne tak svou hudbou, ale svým přístupem. Tomuhle noise rockovýmu triu stačila jen půlhodinka k totální destrukci. Vrcholem byl kytaristův výstup, když přesunul svý kytarový boxy na kraj pódia a připevnil k nim všechny možný mikrofony, který na stagi našel. Ta starost o to, abychom si hluk náležitě užili s kapelou, byla svým způsobem až kouzelná haha. Nemělo to chybu. Nebezpečnej rokenrol stále existuje, víra v lidstvo byla obnovena.

Neřízený střely APTBS mě ovšem hodili do jinýho módu. Celej víkend jsem poslouchal spacerockově zádumčivý kapely a najednou tahle anihilace. Soustředit se na další kapely tak bylo dost obtížný. Možná proto to u mě odsrali následující Psychic TV. Legenda, kterou tu mělo na tričkách nemálo lidí, mě jednoduše nudila.

Následující Hawkwind byli ovšem jiný kafe. Legenda nad legendy, kapela, co podle mě definovala space rock, bez jejíž existence by dobrá polovina zde vystupujících ani neexistovala. Alespoň si to myslím. Na jejich setu mě hodně bavila vizuální složka, která hudbu skvěle doplňovala. Navíc u každé písně ukázala obal desky, ze který se právě hrálo. Pro všechny, který se v bohatý diskografii příliš neorientují, to tak bylo skvělý vodítko. Ke konci zahráli první dva songy z Warrior On The Edge Of Time. Výborný a tečka!

Hned po nich následovali The Black Angels. Mám hodně rád jejich desku Indigo Meadow z loňskýho roku, ale tady mě to bůhvíproč příliš nechytlo. Všechno skvěle zahraný, dokonce došlo i na několik hitů ze zmíněný desky, ale nějak to nefungovalo. Možná mi k TBA pasuje víc klub typu Lucerna Music Baru než obrovská stage. Nevím. Nebo jsem možná byl už moc zmlsanej? Za posledních 24 hodin jsem viděl tolik super kapel, že si můžu dovolit mávnout nad TBA rukou? Kdo ví…

Reverence pódium se následně opět uzavřelo a program se vrátil na malý pódia. Tak nějak jsem doufal, že díky tý pauze se ten celodenní skluz vyrovná, ale opak byl pravdou. Čekání na Moon Duo se tak výrazně protáhlo, takže na ně došlo až v pět ráno. I tak realita nakonec překonala veškerá očekávání. Boční projekt Erica Ripleyho Johnsona (Wooden Shjips samozřejmě) a jeho přítelkyně Sanae Yamady se rozrostl o regulérního bubeníka, kterej tomu dodal neskutečnej drajv. Mám to z desek dost naposlouchaný, živě a ještě s bubeníkem to ovšem bylo docela jiný maso. Svejch čtyřicet pět minut využili do mrtě. A početnej dav pod pódiem to náležitě ocenil. Dost možná pro mě nejlepší kapela festivalu. Prostě to nejlepší nakonec.

Víc už jsem nebyl schopnej vstřebat. Ještě si pamatuju na jednu dvě písně The Oscillation, ale velmi záhy jsem upad do komatu. Žádnej patetickej závěr nebude, trhněte si…Příští rok jedu znova! Konec.

REPORT: Reverence Valada 2014. Část první

Napadlo mě napsat report o Valadě...když už jsem tam byl že jo...

Valada. Miniaturní vesnice zhruba hodinu cesty od Lisabonu proti proudu řeky Tejo. Tenhle kousek pustý země přilákal v polovině září letošního roku osm tisíc lidí. Důvod? Psychic TV, Electric Wizard, White Hills, Graveyard, Red Fang, The Black Angels, Naam…a desítky dalších psychedelic / stoner / doom kapel. Potenciálně epochální víkend dostal název Reverence festival. Byl jsem u toho.

Woods, Red Fang, Graveyard a ti ostatní…

Na úvod je třeba zmínit, že festivalu předcházel warmup čtvrtek přímo na promenádě u řeky. Hráli třeba Aqua Nebula Oscilator nebo Mars Red Sky (!!!). Ale okouzlen okolím a omámen laciným portugalským vínem jsem se na kapely sprostě vykašlal. Sorry.

Takže pátek… Samotný areál, který vzdáleně připomínal kempy někde na Mácháči, nabízel tři pódia. To největší bylo ovšem určený jen headlinerům a otevíralo až kolem osmi večer. Takže přes den jsme si museli vystačit jen se dvěma „menšíma“ pódiama. Bohatě stačilo. Během dvou dnů se zde totiž v rychlým sledu protočilo více než šedesát kapel. Sice to krásně odsejpalo, ale zkus o tom psát report. Nabušenej lineup se nakonec ukázal jako dobrý „reportážní“ síto: kterou kapelu jsem si později nepamatoval, ta za to prostě nestála.

Pátek odstartoval v pravé poledne a hrálo se až do úplnýho umrtvení v šest ráno (sic). Z celý dne mi v paměti utkvěli místní Kilimanjaro. Medaile za originalitu se v jejich zkušebně sice nerozdávaly, ale heavy rock ala Wolfmother měl naživo koule. Úplně jiným způsobem to taky rozsekal Wooden Wand. One-man-pičus z USA s vizáží řidiče kamionu to početnýmu davu nadiktoval jen svým hlasem a kytarou. Freak folk se tomu neříká pro nic za nic. Zní to dost triviálně, ale naživo to prostě mělo svý prapodivný kouzlo. Co ostatně čekat od člověka, kterej vydává na labelu Young God, že?

Nicméně jestli mi páteční Reverence připsal na seznam oblíbenců nějaké jméno, pak to budou bezpochyby Woods, folková kapela ze Států. Frontman Jeremy Earl má ve svým nezvykle měkkým hlase podmanivou naléhavost, kterou ještě umocňuje citem pro silný a neotřelý melodie. Woods mi zcela nenápadně vpluli do života a určili soundtrack letošního podzimu. Kdykoliv slyším Bend Beyond nebo Sheperd, jsem zpět v Portugalsku. Krása!

Z vedlejších pódií se to ještě valilo ve velkým, ale my jsme už pomalu šetřili síly na největší hvězdy, které měly co nevidět vystoupit na hlavním Reverence pódiu. První The Wytches jsem bůhvíproč prošvih, Swervedriver jsou prý legenda, ale fakt netuším. Klidně mě zabijte. Naživo to stejně nebylo moc zábavný.

To nejlepší mělo teprve přijít – trojice Red Fang, Graveyard, Electric Wizard. Už jen ta představa, že tyhle tři hvězdy hrajou v jeden večer po sobě, mě strašně dostávala. Neuvěřitelný. Někdy kolem devátý se na pódium vyřítili Red Fang. Mám k nim speciální vztah, protože jsem jim spolu s kamarády dělal první koncert v Čechách. Proto jsem byl trochu nervózní, jak to dneska zvládnou (což je mimochodem hrozná blbost, ale nemohl jsem se tomu ubránit). A bez mučení přiznávám, že Red Fang byli zcela jasně největší hvězda večera. S energií odbržděného parního válce zahráli starý osvědčený songy, který ve dvou nebo třech případech proložili písněmi z poslední desky. Zvuk jak prase. Nemělo to jedinou chybu.

Následovali Graveyard, který už dva roky totálně a bezhlavě zbožňuju. Je lepší deska Lights Out nebo Hisingen Blues? Je lepší jedno nebo druhý vaše dítě? Jejich koncert ovšem provázela řada problémů, které mi výsledný dojem trochu zkazily. Zaprvé když se konečně objevili na pódiu (a já byl štěstím bez sebe), nějakým omylem se za jejich zády objevilo obří logo Electric Wizard. Fail! Druhým zádrhelem byl zvuk, který v prvních písních totálně zabíjel kytary. Třetím zádrhelem byla Joakimova kytara, která se zřejmě nechtěla přizpůsobit portugalskýmu podnebí a odmítla zůstat naladěná – s jednou kytarou to prostě nezní. Co se dá dělat. Každopádně zazněly všechny hity včetně Ain´t Fit To Live Here, Buying Truth (Tack och Förlåt), Uncomfortably Numb, Hisingen Blues, Goliath…you name it. Nicméně ty nepříjemnosti ze začátku zůstávají ve vzpomínkách jako nepříjemná pachuť na jazyku. Ale co, tohle bylo teprve druhé rande. Jsem si jistej, že se nevidíme naposledy.

Následovali Electric Wizard. Za možnost vidět tuhle legendu doom metalu by mi nemalej počet lidí v Čechách utrhnul ruce a bůhvíco ještě, ale musím vás zklamat. Mám Electric Wizard celkem rád a jejich Black Masses považuju za geniální soundtrack ke klasickým béčkovým hororům 60. let z dílny Hammer Films (The Devil Rides Out!), ale jejich velkolepá šou na Reverence byla krapet nudná. Typicky „plesnivej“ zvuk z jejich old skool Marshallů se valil impozantně, ale hodinu jsem to zkrátka nevydržel. Možná to bylo tím, že Time To Die, jejich poslední album, zas tolik neznám. Tep se mi lehce zvýšil, když hráli starší věci, to musím uznat. Nevíte, platí ještě, že nehrajou na žádný nástroje, který byly vyrobený po roce 1970??? Svým způsobem půvabná kapela. Jsem rád, že jsem je viděl, ale v žebříčcích nejlepších koncertů roku asi budou v mým případě chybět.

Po Electric Wizard se hlavní pódium opět zavřelo, takže jsme se vrátili zpět k menším pódiím. Ještě byli na programu White Hills, Naam a Cosmic Dead a tuna dalších. White Hills. Kapela mě rozsekala na splitu s Naam a Flying Eyes, ale zároveň jsem vůbec netušil, co od ní můžu naživo čekat. A už tuplem mě zmátlo, když na pódium vylezla prapodivná trojice v kožených kalhotách a posypaná třpytkama. Výsledek byl ovšem epochální. Narvali do lidí nekompromisní haluz v tom nejlepším krautrockovém feelingu. Kdo byl pod pódiem pod vlivem, ten se mohl ocitnout na jiný planetě. S klidem.

Po White Hills jsem to nakonec zabalil. Set Naam v půl čtvrtý ráno jsem už nedal (a zpětně toho lituju, protože to byla jedna z posledních možností je vidět na koncertě…bohužel). A o The Cosmic Dead, který páteční program zavírali v šest ráno, se snad ani nezmiňuju. Uvidíme se druhej den.

Pontiak v Mutišově

Jsou koncerty, na který si nevzpomenete už za týden. Jsou koncerty, který si vybavíte po čase s lehkým úsměvem na tváři. Pak jsou taky koncerty, který získaj status legendárního večera - což vám ale dojde až s odstupem času. No a nakonec jsou koncerty, kdy OD ZAČÁTKU máte jasno, že jste svědky mimořádnýho okamžiku, vás bude hřát u srdce až do konce vašich dní.

Posledně jmenovanou kategorii v mým případě naprosto naplnili Pontiak v Mutišově. Od začátku jsem čekal velkou věc. Vstupní proměnný totiž tomu dost napovídaly - jedna z mých nejoblíbenějších kapel hraje v malé obci v půvabný dílně venkovskýho stavení. A stalo se. To prostředí dalo koncertu Pontiak jedinečný kouzlo. Neuvěřitelný!

Nemá cenu se rozepisovat o koncertu jako takovým, tolik superlativů z rukávu nevysypu. Důležitý je, že zahráli asi tři nový songy a hlavně jako přídavek dali "Wildfires". To už jsem šel úplně do kolen. Zároveň jsem se musel trochu hlídat, abych nezačal plakat dojetím. Chci říct...z který kapely se vám kdy chtělo brečet? Krása. Jsem strašně šťastnej, že jsem u něčeho takovýho moh bejt.

Dejte si kousek unikátního večera: https://www.youtube.com/watch?v=AOgbbihtBVs

Grails - Deep Politics (2011)

Dlouho jsme se míjeli, dlouho jsme si neměli co říct. Ale pak to konečně přišlo. Moje setkání s GRAILS. Výběr padnul na album Deep Politics. Tady jsme se sešli, tady jsme si porozuměli, tady jsme jeden druhýho pochopili.