Moon Duo – Shadow Of The Sun (2015)

Diskografii Moon Duo mám naposlouchanou do poslední noty. Fakt. Znám detailně všechny písně, a to včetně hitovek z obskurních splitů a kompilací. Proto jsem netrpělivě vyhlížel čerstvý nášup v podobě desky Shadow Of The Sun. 

Abychom měli od začátku jasno: jestli někde zakládají fanklub Ripleyho Johnsona, podávám si okamžitě přihlášku. Nicméně i přes tuhle fanouškovskou zaslepenost je třeba objektivně říct, že to ten fousatej chlápek zase zmáknul. Nový album Moon Duo je opět totální hudební trip. Ripley má evidentně stále dost ingrediencí, aby ve svý kuchyni uvařil tak hustou psychedelickou mlhu, že neuvidíte na krok.¨

Na Shadow Of The Sun dostanete klasickou přehlídku zkouřenýho minimalismu, kterej v Suicide rytmu žene kupředu strojovej bubeník. Oproti starší tvorbě přidali Moon Duo pěknou dávku syntezátorů a samplů (ne že by tam nebyly už dřív), který se chytře proplétají kolem hlavním linky. Pozorně poslouchejte, některý zvuky tam zazní třeba jen dvakrát. Podobný drobnosti v hudbě bez ironie miluju.

Z desky nápadně vyčnívá především čtvrtá „Zero“, která je výlet do temnýho synth popu. Za zmínku stojí taky závěrečná „Animal“ (jinak taky první singl), patrně nejtvrdší song z celý desky, který mi strašně moc evokuje Suicide v největší palbě. Celkově to prostě šlape jako vždy. Klasický Moon Duo.

Potíž ovšem nastává, když vám dojde, že chcete něco víc. Tohle přesně potkalo mě. Kapelu už dřív doplnil živý bubeník John Jeffrey, který to na koncertech skvěle nakopává (ověřeno z první řady). Často jsem si proto představoval, jak asi ovlivní zvuk Moon Duo na studiový nahrávce. Nestalo se nic.  Zvukovou stěnu týhle specifický kapely neprorazil ani on. Tak třeba příště?

Wooden Shjips - Live in San Francisco, 2007

Jeden z prvních koncertů mých velkých oblíbenců Wooden Shjips. Ripley Johnson je génius minimalism.

Video ZDE.

Fatso Jetson

I saw Fatso Jetson live. Fatso Jetson, goddamn. Mario Lalli himself, a legendary person of a California desert rock scene. 

Mario has been cruising the stages with various bands for more than 30 years. Finally he came to me just close enough to meet him in person. Our meeting took place in a small club in Linz, Austria this Wednesday. There were approx 30 - 40 people which was kinda weird, I expected a soldot show. Nevermind. I enjoyed their set anyway. 

I also noticed a new guy on the bass who was Dino Lalli, a son of Mario. Great. God, I would like to tour with my son as well in the future. There was also Yawning Man, another legendary band from the desert. This was really cool. But to be honest their set made me sleep haha.

Generator parties rock on!

The Both (Ted Leo & Aimee Mann)

Jestli existuje někdo, kdo mě spolehlivě vytáhne z jakkoliv mizerný nálady; kdo mně pomůže, když to nejvíc potřebuju; kdo mě baví už léta, pak je to stoprocentně Ted Leo. Můj největší hrdina, můj vzor. Fakt. 

Nevím, jestli někdy dostanu šanci vidět Ted Leo & The Pharmacists živě, ale aspoň mě těší, že Ted pořád dělá muziku. Aktuálně se spojil s Aimee Mann v projektu The Both. Chtěl bych je v roce 2015 vidět živě. Punk for life. Já mu to věřím.

Hookworms - The Hum (2014)

Když na nějakou desku upozorní Ripley Johnson (samozřejmě tahoun Wooden Shjips a Moon Duo), rozhodně má smysl se po ní podívat. Tenhle chlápek ví, co je dobrý. No a právě díky němu jsem poznal Angličany Hookworms a jejich aktuální desku The Hum.

Co mě na Hookworms zaujalo jako první? Jde o kapelu z Domino Records, a to rozhodně není žádná malá značka (mysli na Franz Ferdinand, Arctic Monkeys nebo The Kills). Dobře, přesně jde o nějaký sublabel Weird World. Ale stejně. Psychedelic kapely jsou zřejmě v kurzu natolik, že zajímají i větší hráče hudebního byznysu.

Za jednoduchým a vlastně dost odpudivým obalem (což ve výsledku hodnotím jako plus, hehe) se ukrývá celkem devět položek, co připomínají dravější a ostřejší verzi Wooden Shjips (zase ten Ripley) nebo Spacemen 3. Takže očekávejte muzikou jednoduchou jak žebřík, které stačí neúnavný motorik beat a pár do kola se opakujících tónů fuzzy kytar, přes které se přelejvá zvuk osmdesátkových syntezátorů a samplů. Hookworms si chytře vybírají to nejzkouřenější z 60. i 80. let a já jim to teda žeru i s navijákem. Od jiných space kapel ovšem Hookworms odlišuje zpěv, který dokáže posluchače zostra profackovat jako třeba v úvodní The Impasse nebo ve čtvrté Radio Tokyo. Dlouho jsem si na ten jedovatý projev nemohl zvyknout, na druhou stranu díky němu poznám kapelu mezi tisíci.

Ve třech skladbách s minimalistickým označením IV, V a VI ovšem zpěv nehledejte. Jde o jakési minimalistické drone předěly mezi písněmi. Nevím, jestli to nebylo jen nouzové řešení k naplnění stopáže velké desky. Ale vlastně je mi docela sympatické, že se nechtějí posluchačům podbízet líbivými písničkami, místo toho do něj napumpují nemalou dávku hluku. To asi vysvětluje, proč kapela prohlásila, že Hookworms mají být hlavně zábava, nikdy ne byznys. Prostě si to budou dělat po svém, hlavně je to musí bavit. Tak to klobouk dolu.

O talentu vykřesat z minima prostředků totální hit se přesvědčíte v polovině desky v páté písni Beginners, kde kapela skvěle graduje atmosféru až do epochálního sborového refrénu někdy po čtvrté minutě. Tak právě tady chlápci vytvořili jeden z nejlepších hudebních momentů roku 2014. Máte-li zájem se s Hookworms seznámit, tady byste asi měli začít. Já si jdu The Hum sehnat na vinylu.

-------------------------------
Psáno pro web psychedelic.cz

Kikagaku Moyo - Forest of Lost Children (2014)

Jedno mě na Kikagaku Moyo nepřestává fascinovat. Jak to, že takhle geniálně hraje teprve dva roky existující kapela?! Tihle Japonci prakticky hned po startu vystřelili mezi smetánku současné psychedelické scény. Po dvou nahrávkách předkládají důkaz, že mezi špičku právem patří. Nové album Forest Of Lost Children je na světě a opět je co poslouchat.

Na desce je tentokrát více písní (šest), které mají kratší stopáž. Ze základní zvukový textury kytar, flétny a sitáru se tu opět míchá neuvěřitelně pestrý koktejl. Úvodní Semicircle je jen opatrné nadechnutí před regulérním hitem Kodama, který zní, jako kdyby si základní riff Roadhouse Blues vzali do parády Guru Guru. Obyčejný rockový motiv, který se stále více zamotává do psychedelické pavučiny. Funguje to perfektně. A ten zpěv! Jeho prostá melodická linka a textová repetitivnost je strašně návyková (většinou je tedy v japonštině, takže nerozumím ani slovo). Obecně na desce moc zpěvu není, ale když už se objeví, stojí to vždycky za to.

Další v pořadí je sedmiminutová balada Smoke and Mirrors, která mi strašně moc připomíná dneska tolik provařený Goat (dejte si desku Commune a budete mít jasno). Následující Street of Calcutta je naopak svižnou poctou Hawkwind z období kolem Hall Of The Mountain Grill s patřičným orientálním odérem a dokonalou přípravou na závěrečnou dvojici písní Hem a White Moon. Tyhle písně lepím dohromady, protože je vnímám jako dva díly jednoho příběhu. Zatímco první Hem v nervózním rytmu a s geniálně jednoduchým a zároveň efektním nápěvem by skvěle pasovala do úvodních titulků nějaký sedmdesátkový detektivky, druhá White Moon pro změnu evokuje závěrečný souboj hrdiny s padouchem. Titulky, zatmívačka, konec! Zase jedna perfektně odvedená práce, kterou by mohli ocenit fanoušci Flower Travellin’ Band nebo Far East Family Band (už jsem to psal i v recenzi na jejich starší album – stále platí).

Kikagaku Moyo tak umanutě ignorují žánry a tak skvěle jim to prochází, že osobně nemám ani ponětí, jak Forest Of Lost Children posoudit v kontextu s předchozí tvorbou. Možná je novinka o něco říznější a „hitovější“? Zaujalo mě třeba, jak nesměle tahle deska plná hudebních pokladů vlastně působí. Kapela je hodně v kurzu, její desky se vyprodávají prakticky v den vydání, takže by si asi mohla dovolit rozmáchlá gesta. Ne, Kikagaku Moyo jsou nadále maximálně pokorní a soustředění především na hudbu samotnou. Můj pocit. Celkově tu máme další pestrou a zábavnou žánrovou koláž, ze které ale kapelu bezpečně poznáte. To v dnešní době není málo.


---------------
Recenze vyšla na Psychedelic.cz

REPORT: Reverence Festival 2014 – 2. díl

Sobota. Stále Valada. Stále Reverence. Festival se přehoupl do druhýho dne. 

A Place To Bury Strangers @ Reverence

Do areálu ráno nechtěli pouštět, takže jsem si krátil chvíli někde ve stínu sumírováním, co všechno zajímavýho hrálo den předtím. Hlavu mi ovšem zaměstnávaly myšlenky na něco úplně jinýho. Portugalci, kterých je tu celkem logicky naprostá většina, jsou největší kliďasové na světě. Chci tím říct, že ať už byla kterákoliv pozdně noční (brzce ranní) hodina, nenarazil jsem ani na jednoho ožralu, kterej by přehnaným veselím ohrožoval svý okolí. I v kempu bylo všechny tři noci naprostý ticho. V pět ráno se mi tenhle stav věcí přišel až podezřelej.

Negativum celý týhle věci bylo ovšem vidět pod pódiem. Na všechny kapely se tu reagovalo potleskem. Tady menším, támhle zase větším. Ale to bylo tak všechno. Pokud šlo o místní kapelu, byly reakce sice o něco vzrušenější, ale žádnej riot jste čekat nemohli. Nějaký eklatantní pád z pódia do lidi byl sen z jinýho vesmíru. Docela zvláštní.

Tu přílišnou slušnost do určitý míry vyvažoval počet lidí, který jsem tu viděl šňupat kokain. Hustota bílejch nosů na metr čtvereční byla řek bych docela nadprůměrná.  Ale všechno v klidu.

Hawkwind, A Place To Bury Strangers, ale hlavně Moon Duo

Program měl v sobotu asi hodinu a půl skluz. Časy na vytištěným programu tak neplatily a vznikl v tom (alespoň pro mě) slušnej guláš. Kdo se na pódiu vyloženě nepředstavil, toho jsem z programu nedešifroval. Stejně jako předcházející den i v sobotu vyplnily odpolední program především méně známý a dost často místní kapely.

Z odpoledne mě zaujali akorát Angláni Mugstar, který předvedli suverénní krautrock s jasným odkazem na Can, NEU!, ale i třeba Sonic Youth. Všichni, kdo mají rádi Oneidu nebo Carlton Melton, si v tomhle případě přišli na svý. Stejně tak mě zaujali mírní borci The Quartet Of Woah!, který dokázali publikum skutečně vybláznit, což jsem snad viděl poprvé za celej festival. Jejich záliba ve Foo Fighters celkem fungovala. A kytaristovi za Airline 3P dávám malý bezvýznamný plus.

Nicméně poučenej z předchozího vyčerpávajícího dne jsem k sobotní produkci přistupoval s patřičnou námořnickou rozvahou, což volně přeloženo znamená, že jsem dost podstatnou část kapel jednoduše prošvihnul.

Nejzajímavější spektákly se v sobotu odehrály až večer na hlavním Reverence pódiu. Jestli tuhle impozantní stage někdo skutečně rozštípal, pak to byli A Place To Bury Strangers z New Yorku. Ke kapelám s podobně „duchaplnýma“ názvama přistupuju a priori s nedůvěrou, ale APTBS si mě fakt získali. Ani ne tak svou hudbou, ale svým přístupem. Tomuhle noise rockovýmu triu stačila jen půlhodinka k totální destrukci. Vrcholem byl kytaristův výstup, když přesunul svý kytarový boxy na kraj pódia a připevnil k nim všechny možný mikrofony, který na stagi našel. Ta starost o to, abychom si hluk náležitě užili s kapelou, byla svým způsobem až kouzelná haha. Nemělo to chybu. Nebezpečnej rokenrol stále existuje, víra v lidstvo byla obnovena.

Neřízený střely APTBS mě ovšem hodili do jinýho módu. Celej víkend jsem poslouchal spacerockově zádumčivý kapely a najednou tahle anihilace. Soustředit se na další kapely tak bylo dost obtížný. Možná proto to u mě odsrali následující Psychic TV. Legenda, kterou tu mělo na tričkách nemálo lidí, mě jednoduše nudila.

Následující Hawkwind byli ovšem jiný kafe. Legenda nad legendy, kapela, co podle mě definovala space rock, bez jejíž existence by dobrá polovina zde vystupujících ani neexistovala. Alespoň si to myslím. Na jejich setu mě hodně bavila vizuální složka, která hudbu skvěle doplňovala. Navíc u každé písně ukázala obal desky, ze který se právě hrálo. Pro všechny, který se v bohatý diskografii příliš neorientují, to tak bylo skvělý vodítko. Ke konci zahráli první dva songy z Warrior On The Edge Of Time. Výborný a tečka!

Hned po nich následovali The Black Angels. Mám hodně rád jejich desku Indigo Meadow z loňskýho roku, ale tady mě to bůhvíproč příliš nechytlo. Všechno skvěle zahraný, dokonce došlo i na několik hitů ze zmíněný desky, ale nějak to nefungovalo. Možná mi k TBA pasuje víc klub typu Lucerna Music Baru než obrovská stage. Nevím. Nebo jsem možná byl už moc zmlsanej? Za posledních 24 hodin jsem viděl tolik super kapel, že si můžu dovolit mávnout nad TBA rukou? Kdo ví…

Reverence pódium se následně opět uzavřelo a program se vrátil na malý pódia. Tak nějak jsem doufal, že díky tý pauze se ten celodenní skluz vyrovná, ale opak byl pravdou. Čekání na Moon Duo se tak výrazně protáhlo, takže na ně došlo až v pět ráno. I tak realita nakonec překonala veškerá očekávání. Boční projekt Erica Ripleyho Johnsona (Wooden Shjips samozřejmě) a jeho přítelkyně Sanae Yamady se rozrostl o regulérního bubeníka, kterej tomu dodal neskutečnej drajv. Mám to z desek dost naposlouchaný, živě a ještě s bubeníkem to ovšem bylo docela jiný maso. Svejch čtyřicet pět minut využili do mrtě. A početnej dav pod pódiem to náležitě ocenil. Dost možná pro mě nejlepší kapela festivalu. Prostě to nejlepší nakonec.

Víc už jsem nebyl schopnej vstřebat. Ještě si pamatuju na jednu dvě písně The Oscillation, ale velmi záhy jsem upad do komatu. Žádnej patetickej závěr nebude, trhněte si…Příští rok jedu znova! Konec.