Jestli existuje někdo, kdo mě spolehlivě vytáhne z jakkoliv mizerný nálady; kdo mně pomůže, když to nejvíc potřebuju; kdo mě baví už léta, pak je to stoprocentně Ted Leo. Můj největší hrdina, můj vzor. Fakt.
Nevím, jestli někdy dostanu šanci vidět Ted Leo & The Pharmacists živě, ale aspoň mě těší, že Ted pořád dělá muziku. Aktuálně se spojil s Aimee Mann v projektu The Both. Chtěl bych je v roce 2015 vidět živě. Punk for life. Já mu to věřím.
Když na nějakou desku upozorní Ripley Johnson (samozřejmě tahoun Wooden Shjips a Moon Duo), rozhodně má smysl se po ní podívat. Tenhle chlápek ví, co je dobrý. No a právě díky němu jsem poznal Angličany Hookworms a jejich aktuální desku The Hum.
Co mě na Hookworms zaujalo jako první? Jde o kapelu z Domino Records, a to rozhodně není žádná malá značka (mysli na Franz Ferdinand, Arctic Monkeys nebo The Kills). Dobře, přesně jde o nějaký sublabel Weird World. Ale stejně. Psychedelic kapely jsou zřejmě v kurzu natolik, že zajímají i větší hráče hudebního byznysu.
Za jednoduchým a vlastně dost odpudivým obalem (což ve výsledku hodnotím jako plus, hehe) se ukrývá celkem devět položek, co připomínají dravější a ostřejší verzi Wooden Shjips (zase ten Ripley) nebo Spacemen 3. Takže očekávejte muzikou jednoduchou jak žebřík, které stačí neúnavný motorik beat a pár do kola se opakujících tónů fuzzy kytar, přes které se přelejvá zvuk osmdesátkových syntezátorů a samplů. Hookworms si chytře vybírají to nejzkouřenější z 60. i 80. let a já jim to teda žeru i s navijákem. Od jiných space kapel ovšem Hookworms odlišuje zpěv, který dokáže posluchače zostra profackovat jako třeba v úvodní The Impasse nebo ve čtvrté Radio Tokyo. Dlouho jsem si na ten jedovatý projev nemohl zvyknout, na druhou stranu díky němu poznám kapelu mezi tisíci.
Ve třech skladbách s minimalistickým označením IV, V a VI ovšem zpěv nehledejte. Jde o jakési minimalistické drone předěly mezi písněmi. Nevím, jestli to nebylo jen nouzové řešení k naplnění stopáže velké desky. Ale vlastně je mi docela sympatické, že se nechtějí posluchačům podbízet líbivými písničkami, místo toho do něj napumpují nemalou dávku hluku. To asi vysvětluje, proč kapela prohlásila, že Hookworms mají být hlavně zábava, nikdy ne byznys. Prostě si to budou dělat po svém, hlavně je to musí bavit. Tak to klobouk dolu.
O talentu vykřesat z minima prostředků totální hit se přesvědčíte v polovině desky v páté písni Beginners, kde kapela skvěle graduje atmosféru až do epochálního sborového refrénu někdy po čtvrté minutě. Tak právě tady chlápci vytvořili jeden z nejlepších hudebních momentů roku 2014. Máte-li zájem se s Hookworms seznámit, tady byste asi měli začít. Já si jdu The Hum sehnat na vinylu.
------------------------------- Psáno pro web psychedelic.cz
Jedno mě na Kikagaku Moyo nepřestává fascinovat. Jak to, že takhle geniálně hraje teprve dva roky existující kapela?! Tihle Japonci prakticky hned po startu vystřelili mezi smetánku současné psychedelické scény. Po dvou nahrávkách předkládají důkaz, že mezi špičku právem patří. Nové album Forest Of Lost Children je na světě a opět je co poslouchat.
Na desce je tentokrát více písní (šest), které mají kratší stopáž. Ze základní zvukový textury kytar, flétny a sitáru se tu opět míchá neuvěřitelně pestrý koktejl. Úvodní Semicircle je jen opatrné nadechnutí před regulérním hitem Kodama, který zní, jako kdyby si základní riff Roadhouse Blues vzali do parády Guru Guru. Obyčejný rockový motiv, který se stále více zamotává do psychedelické pavučiny. Funguje to perfektně. A ten zpěv! Jeho prostá melodická linka a textová repetitivnost je strašně návyková (většinou je tedy v japonštině, takže nerozumím ani slovo). Obecně na desce moc zpěvu není, ale když už se objeví, stojí to vždycky za to.
Další v pořadí je sedmiminutová balada Smoke and Mirrors, která mi strašně moc připomíná dneska tolik provařený Goat (dejte si desku Commune a budete mít jasno). Následující Street of Calcutta je naopak svižnou poctou Hawkwind z období kolem Hall Of The Mountain Grill s patřičným orientálním odérem a dokonalou přípravou na závěrečnou dvojici písní Hem a White Moon. Tyhle písně lepím dohromady, protože je vnímám jako dva díly jednoho příběhu. Zatímco první Hem v nervózním rytmu a s geniálně jednoduchým a zároveň efektním nápěvem by skvěle pasovala do úvodních titulků nějaký sedmdesátkový detektivky, druhá White Moon pro změnu evokuje závěrečný souboj hrdiny s padouchem. Titulky, zatmívačka, konec! Zase jedna perfektně odvedená práce, kterou by mohli ocenit fanoušci Flower Travellin’ Band nebo Far East Family Band (už jsem to psal i v recenzi na jejich starší album – stále platí).
Kikagaku Moyo tak umanutě ignorují žánry a tak skvěle jim to prochází, že osobně nemám ani ponětí, jak Forest Of Lost Children posoudit v kontextu s předchozí tvorbou. Možná je novinka o něco říznější a „hitovější“? Zaujalo mě třeba, jak nesměle tahle deska plná hudebních pokladů vlastně působí. Kapela je hodně v kurzu, její desky se vyprodávají prakticky v den vydání, takže by si asi mohla dovolit rozmáchlá gesta. Ne, Kikagaku Moyo jsou nadále maximálně pokorní a soustředění především na hudbu samotnou. Můj pocit. Celkově tu máme další pestrou a zábavnou žánrovou koláž, ze které ale kapelu bezpečně poznáte. To v dnešní době není málo.
