Rush - Permanent Waves (1980)

Áááách, Permanent Waves! Jsem ročník 1985, takže rockový usmrkanec, kterej si o zlatejch letech rock´n´rollu může nechat akorát vyprávět. Jedno si ale musíme vysvětlit hned zkraje. Desku "Permanent Waves" z roku 1980 mám zařazenou mezi nejdůležitějšími deskami svýho života. Fakt, nekecám! I někdo jako já to tak může mít...


Kanadský progresivně rockový trio Lifeson-Lee-Peart bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let na vrcholu. Tedy alespoň podle mě. Desky "Hemispheres" nebo "Moving Pictures" mám rád, uznávám, že jde o mimořádné záležitosti. Deska "Permanent Waves" je ale naprostej skvost. RUSH tady zúročili dosavadní odehraný roky, naládovali svý nejsilnější zbraně a do osmdesátek nevstoupili, ale rovnou se do nich vřítili jak vichřice.

Tohle album jsem dostal ve čtrnácti. K dnešnímu dni ho vlastně poslouchám nějakých dvanáct let. A síla týhle desky spočívá především v tom, že i po těch letech mám pořád co objevovat. Šest písniček je nadupanejch po strop nápadama. Tolik melodií, nálad, muzikantskejch fines by stačilo jinejm kapelám na celou kariéru. A když vám dojde, že přes tu technickou preciznost týhle trojice šílenejch multiinstrumentalistů jde pořád o obyčejné písničky, jste na kolenou. Refrény se vám zařežou do palice, i když se tam zrovna zemitá kytara přetahuje s vesmírnejma klávesama, zatímco Geddy v pozadí montuje jednu chytrou basovou linku za druhou a Neil pouští do bicích jazzový breaky. Povidám: tohle album je určitě v TOP10 mých nejoblíbenějších rockových desek.

Je potom naprosto pochopitelný, že jsem si časem tohle geniální album obstaral na vinylu. Výjimečná deska chtěla výjimečnou edici. Proto mám raritnější japonský vydání. Mezi bláznama z internetovejch aukcí klenot. Howgh

Tommy Bolin - Teaser (1975)

Na internetu si o Bolinovi moc nepočtete. Skoro všechny texty suše opakujou, že šlo o údajně talentovanýho mladíčka z Iowy, kterej to dotáh až k Deep Purple, aby nahradil pomatenýho Ritchieho Blackmora. S DP nahrál jedno album "Come Taste The Band" (který mimochodem vyšlo v licenci v Československu - s jiným obalem a pod českým názvem "Ochutnávka"). Fandové ale desku nepřijali, Bolina vypískali a ten to v Párplech zabalil. Následuje založení vlastní sólový kapely, pár koncertů. V prosinci 1976 si po jednom koncertu namíchal šílenej koktejl z heroinu, alkoholu a léků. Do rána zemřel. Bylo mu pětadvacet. Bulvárně vděčná je společná fotka s Jeffem Beckem jen pár hodin před smrtí.

Pokud si ale Tommyho Bolina prolustrujete z tý muzikantský stránky, zjistíte, že to byl fakt génius od boha. V první lize hrál jen sedm let, ale zanechal toho po sobě víc než dost. Dneska vybírám jeho debutový album "Teaser" z roku 1975. Důvod? Je to naprosto ukázková práce Bolinova talentu.

"Teaser" ukazuje, že jen těžko byste Bolina zařadili do nějaký škatule. Na desce přejíždí ze žánru do žánru, jakoby to snad bylo úplně přirozený. Za těch necelejch čtyřicet minut si uděláte výlet od hard rockový zemitosti k roztančenýmu funku a soulový houpavosti. Nechybí astrální elektronika a reggae. Celý to dohromady nezní vůbec blbě. Chvílema mi to připomíná právě Ochutnávku od Deep Purple, chvilku je to latina ala Santana, chvíli kytarový orgie ala Zappa.

Těžko říct, která písnička se mi líbí víc. Možná úvodní vypalovák "The Grind" nebo tklivý balady "People People" a "Wild Dogs", "Dreamer" nebo "Savannah Woman".
"Teaser" má zkrátka něco, o čem sní všichni umělci, i když vám to nepřiznají - nadčasovost. Ani po těch skoro čtyřiceti letech nepůsobí album vyčpěle. Hráčsky i skladatelsky je bohatý a krásně barevný, který je připravený na minimálně milion poslechů.


Čas byl příznivej i k Bolinově jedinýmu zářezu v diskografii Deep Purple. Album "Come Taste The Band" dozrálo a songy po letech pracujou pořád na sto procent. "Love Child", "I Need Love" nebo "You Keep On Moving" jsou přece hity jak blázen, no ne?

Nevím, jestli sem dávat odkazy ke stažení. Půjdu cestou youtube. Poslechnout si úvodní song Grinder můžete zde: