Hudba, která si neříká krautrock mapuje krátké, ale o to intenzivnější dějiny německé hudební scény, která na přelomu 60. a 70. let dala světu kapely jako Kraftwerk, Can nebo Ash Ra Tempel. Musím přiznat, že příběh pro mě doposud neznámé kapitoly rokenrolu mě docela pohltil.
Jak autor Petr Ferenc píše hned v úvodu, k explozi kreativity nemohlo v té době dojít jinde než právě v Německu. Poválečná mládež se v kulisách válkou poznamenaných měst vyrovnávala s historickými hříchy svých rodičů – povětšinou tak, že odmítala cokoliv, co bylo tradičně německé, protože tradiční = nacistické. Živnou půdu mezi mladými naopak nacházela předválečná avantgarda a levicové myšlenky. To vše se míchalo s rockovou revolucí, která se sem valila ze Západu za doprovodu filozofie hippies a vnímání ovlivňujících drog. „Sečtěte Beatles, LSD, pozdního Marxe a experimenty Karlheinze Stockhausena a vyjde vám krautrock,“ trefně poznamenal publicista Karel Veselý.
Fakt, že krautrock v podstatě nikdy neexistoval, teď nechme stranou. To vám koneckonců vysvětlí sám autor (sám častěji užívá termín "kosmische Musik"). Podstatné je, že v Německu se rozpohybovala hudební scéna a začalo vznikat umění nezatížené zažitými schématy a hledající nové výrazy. Ferencova kniha nabízí unikátní pohled do světa, kde nové zvukové objevy byly dílem chaosu a drog stejně jako promyšleného zvukového inženýrství; do světa, který byl ovlivněn novými technologiemi (především syntezátory) a současně nové technologie ovlivňoval.
Vzhledem k obtížné definici krautrocku Petr Ferenc zúžil výběr interpretů na ty, kteří odmítli kopírování západních vzorů a po celou kariéru se snažili být originální. Mezi ty nejzásadnější umělce tak autor počítá Amon Düül, Can, NEU!, Kraftwerk, Ash Ra Tempel, Faust, Popol Vuh, Cluster, Tangerine Dream a Klaus Schulze. Žádné ze jmen nešidí, naopak mu věnuje patřičný rozsah s podrobným rozborem původu a motivace jednotlivých členů, počátky a vývoj kapely. Všichni audiofilové si přijdou na své v momentě, kdy dojde na rozbor desek - Ferenc evidentně patří k těm "bláznům", kteří si dávají tu práci detailně definovat každou píseň každé desky. To ostatně není na škodu, protože v dosti nepřehledné diskografii takových Can je takový popis jen ku prospěchu věci.
Autor navíc prokládá své dílo kapitolami, které zasazují věci do kontextu, což je velké plus. Čtenář tak lépe pochopí evoluci určitých kapel. V tomto ohledu je zajímá odbočka o původu elektronické hudby nebo o ideologii, že umělec není nutně, kdo "něco umí", ale zkrátka ten, kdo činí. Doslova jako zjevení na mě zapůsobil profil Karlheinze Stockhausena - člověk, který šel až za hranice možného.
Takzvaný krautrock, zpočátku vysmívaný pseudožánr, se nakonec stal nejvýznamnějším příspěvkem Německa do historie rocku. Jde však o mnohotvárný fenomén, který určitě nebylo jednoduché podchytit. Autorovi se to však podle mého názoru povedlo velmi dobře. Ideální čtivo na dlouhé zimní večery pro všechny hudební archeology, kterým tato pozoruhodná kapitola rockových dějin doposud unikala.
Jak autor Petr Ferenc píše hned v úvodu, k explozi kreativity nemohlo v té době dojít jinde než právě v Německu. Poválečná mládež se v kulisách válkou poznamenaných měst vyrovnávala s historickými hříchy svých rodičů – povětšinou tak, že odmítala cokoliv, co bylo tradičně německé, protože tradiční = nacistické. Živnou půdu mezi mladými naopak nacházela předválečná avantgarda a levicové myšlenky. To vše se míchalo s rockovou revolucí, která se sem valila ze Západu za doprovodu filozofie hippies a vnímání ovlivňujících drog. „Sečtěte Beatles, LSD, pozdního Marxe a experimenty Karlheinze Stockhausena a vyjde vám krautrock,“ trefně poznamenal publicista Karel Veselý.
Fakt, že krautrock v podstatě nikdy neexistoval, teď nechme stranou. To vám koneckonců vysvětlí sám autor (sám častěji užívá termín "kosmische Musik"). Podstatné je, že v Německu se rozpohybovala hudební scéna a začalo vznikat umění nezatížené zažitými schématy a hledající nové výrazy. Ferencova kniha nabízí unikátní pohled do světa, kde nové zvukové objevy byly dílem chaosu a drog stejně jako promyšleného zvukového inženýrství; do světa, který byl ovlivněn novými technologiemi (především syntezátory) a současně nové technologie ovlivňoval.
Vzhledem k obtížné definici krautrocku Petr Ferenc zúžil výběr interpretů na ty, kteří odmítli kopírování západních vzorů a po celou kariéru se snažili být originální. Mezi ty nejzásadnější umělce tak autor počítá Amon Düül, Can, NEU!, Kraftwerk, Ash Ra Tempel, Faust, Popol Vuh, Cluster, Tangerine Dream a Klaus Schulze. Žádné ze jmen nešidí, naopak mu věnuje patřičný rozsah s podrobným rozborem původu a motivace jednotlivých členů, počátky a vývoj kapely. Všichni audiofilové si přijdou na své v momentě, kdy dojde na rozbor desek - Ferenc evidentně patří k těm "bláznům", kteří si dávají tu práci detailně definovat každou píseň každé desky. To ostatně není na škodu, protože v dosti nepřehledné diskografii takových Can je takový popis jen ku prospěchu věci.
Autor navíc prokládá své dílo kapitolami, které zasazují věci do kontextu, což je velké plus. Čtenář tak lépe pochopí evoluci určitých kapel. V tomto ohledu je zajímá odbočka o původu elektronické hudby nebo o ideologii, že umělec není nutně, kdo "něco umí", ale zkrátka ten, kdo činí. Doslova jako zjevení na mě zapůsobil profil Karlheinze Stockhausena - člověk, který šel až za hranice možného.
Takzvaný krautrock, zpočátku vysmívaný pseudožánr, se nakonec stal nejvýznamnějším příspěvkem Německa do historie rocku. Jde však o mnohotvárný fenomén, který určitě nebylo jednoduché podchytit. Autorovi se to však podle mého názoru povedlo velmi dobře. Ideální čtivo na dlouhé zimní večery pro všechny hudební archeology, kterým tato pozoruhodná kapitola rockových dějin doposud unikala.
